Letošní první posun jsme chtěli dát v plném počtu, ale Zuzku Pištu skolil covid (už jsme skoro zapomněli, že se mezi námi ještě vyskytuje). Druhá Zuzka Zuzíček má dneska navíc narozeniny, takže jsme vyrazili jen ve třech v 8:36 Moravanem do Hodonína.
Za chladného počasí chceme letos stihnout většinu jihomoravských lužních lesů, takže míříme přes město směrem k řece Moravě. V poslední době jsme v Hodoníně byli už několikrát, jsou ale místa, které jsme ještě neprošli – mezi ně patří třeba tenhle historizující dům s přístavbami někdy ze 70. let. Pozoruhodné a vlastně vůbec ne blbé.
V mírném sněžení a poryvech větru jdeme kolem elektrárny a různých zákoutí, kde bys turistu sotva pohledal, ale za chvilku jsme v lese a po zelené se posunujeme směr Mikulčice. Slovanské hradiště mezi rameny Moravy (zčásti vysušenými) vypadá opuštěně, nové cortenem opláštěné budovy jsou zavřené, fučí a dáváme si řízky.
Obhlížíme místní početné kostely a hodně pochybujeme, že to původně skutečně sakrální stavby byly.
V plánu je dostat se přímo k hraniční řece Moravě a jít dál kolem ní. To ale musíme překonat trojici potoků. Od levelu jedna po level tři balancujeme přes prohnilé klády a klacky, ale všechno zvládneme a adrenalinem se docela zahřejeme.
Další cesta kolem řeky je docela nezáživná, ale je tu klid, ticho a vodní ptáci (třeba hejno bílých volavek).
Cesta nám rychle ubíhá. Pokaždé když se zastavíme na svačinku nebo horký čaj, zvednou se poryvy větru a ukrutná zima, takže nemáme šanci moc odpočívám a valíme nekonečnými cestami dál a dál. Pomalu se blížíme do Lanžhota a od cyklostezky u řeky odbočujeme na zelenou více do vnitrozemí. Dobře si uvědomíme, proč jsme se rozhodli jít kolem řeky, turistická asfaltka je totiž jako když střelí.
Striktně vymezenou trasu nám zpestří pozorování šoupálků a hájem obrovských doupných stromů. Je to uplně nově prohlášená přírodní památka Saufang, která ještě ani není na mapě.
Po chvíli vylezeme z lesa mezi zavodněné pole, za nimiž hučí dálnice na Slovensko. Kus musíme jít proti větru (zatím milosrdně fičel jen do zad) a je to docela makačka.
To už se ale dostáváme do podchodu dálnice, který je vlastně pozoruhodně působivý – dva vodní kanály a mezi nimi cesta, na druhé straně sluncem ozářené rákosiny.
To už ale vcházíme do Lanžhota a to podstatně dříve, než jsme plánovali. Vypadá to tady spíše jako větší vesnice, ale jedná se o nejjižnější moravské město a centrum oblasti Podluží. Mají tady kostel z konce 19. století od liechtensteinského architekta Karla Weinbrennera.
Máme ještě chvilku, tak si v restauraci dáme horký čaj/grog a pozorujeme kolorit. Puštěný je sport a za chvilku začíná nějaký fotbal – začínají se scházet štamgasti a my akorát mizíme na bus. Pak už jen v Břeclavi na Moravan a do šesti jsme doma. Rychle to uteklo a ani jsme si neuvědomili, kolik kilometrů máme v nohách!
-M-
Napište první komentář