Třetí den se probouzím pod zvětšeninou plátna Antona Jaszucha a mám ho čím dál radši. Na snídani zase davy a skoro si není kam sednout a je to tam taky trochu vyžraný. Oproti včerejšku si ale zvládnu dát kafe, takže dobrý. Vyrážím do mrazu, ale hlavně sluníčka! Košice se vyloupnou doslova v jiným světle a můžu se tak na ně dívat novýma očima.
Mrknu ještě do vedlejšího kostela, dříve františkánů, kde zrovna začíná mše. A pak taky k premonstrátům (dříve jezuitům, aby se to nepletlo), kde se jen pár stařenek maďarsky modlí růženec. Ten interiér je fakt neskutečně působivý.
Na nádraží jdu trochu oklikou kolem synagogy, kterou jsem ještě neviděl, a taky kolem obřího hnusnýho Auparku. Nádraží jsem za světla ještě neměl možnost prozkoumat a takhle na první pohled to vypadá jako novostavby jen třeba deset let stará.
Já se ale zmást nenechám, betonové skulpturální reliéfy prozrazují, že je to stavba o mnoho starší. O mnoho víc než tohle ale asi z budovy z konce 60. let nezbylo.
Do Prešova jedu jen něco kolem půl hodiny. Pozoruju paneláky na terase nad nádražím, pak údolí řeky Hornádu a listnatými lesy pokryté kopce okolo. Vystupuju ve stanici Prešov mesto, ale do centra ještě nemířím. Je asi 11:20 a všechny zdejší pamětihodnosti otevírají v neděli až ve dvě, takže jsem si ještě vymyslel výstup na Kalvárii. Komplex barokních kaplí křížové cesty, svaté schody a kostel budovali v 1. polovině 18. století jezuité. Areál je fakt moc hezký, akorát se po zledovatělých cestách musí chodit hodně opatrně.
Skrytě jsem doufal, zda shora nebudou vidět i Tatry, ale ty jsou ještě daleko, a hlavně zastíněné jinými okolními kopci. Město je vidět jako na dlani, uprostřed ční věž kostela sv. Mikuláše.
Měl jsem ještě čas se trochu projít po městě, který působí klidněji než Košice a asi u upraveněji. Zaujala mě tahle budova univerzity, moc si neumím představit tady studovat, ale vlastně proč ne.
Na oběd jsem si našel zase nějakou lokální kuchyni. Restaurace Šarišská chiža zabírá sklepení jednoho domu na náměstí. Dal jsem si polívku, co se jmenuje mačanka a je to něco jako kyselačka, ale s hroudou bramborový kaše uprostřed. Což jsem uplně nevěděl a objednal si ještě šišky s mákem a hrozně jsem se přejedl, i když stejně skoro půlku nechal.
Trochu jsem pak ještě pochodil město, které je samý kontrast. Mimo náměstí leckdy chybí několik domů a je místo nich parkoviště, jinde zase překvapí kontrasty historické architektury a brutalismu. Ale ne, že by to uplně nefungovalo, jak ukazuje třeba tady smuteční síň v bloku domů v centru.
Anebo tady kus hradební bašty a za ní obří barák.
Samozřejmostí bylo navštívit obří monument v centru – kostel sv. Mikuláše.
V interiéru se mi líbilo hodně moc – krásná gotická architektura v chóru doplněná barokem, fragmenty gotického oltáře (desky zvlášť, sochy v barokním oltáři) a taky neskutečně barevný světlo proudící přes vitrážová okna.
Na okraji centra je taky shluk židovských domů – dvě synagogy, dům rabína a podobně. Působí to trochu neutěšeně, ale je zde pobočka židovského muzea, kam jsem myslel, že půjdu. Ale působí to tady opuštěně a zamčeně, a že se má kamsi volat, tak na to kašlu.
Radši jdu do muzea, které sídlí ve trojici propojených renesančních domů. To je další výrazná změna oproti Košicím, které jsou v centru městem klasicismu a 19. století.
V muzeu je hodně vidět, že asi zápasí s penězi. Výstava o předmětem pocházejících z kaštielu v Humenném je ještě dobrá a zajímavá (řeší hodně svozy a konfiskáty a díky ní se vlastně daly dohromady stovky předmětů, o kterých se dříve ani nevědělo, že z Humenného pochází, a které tvoří jeden ze základů muzejní sbírky). Stále expozice už na tom byly podstatně hůře. Historie města nabídla obligátní cechovní památky, ale taky model města – srovnání s Košicemi se nabízí, půdorys je v podstatě totožný a pro kraj docela typický.
V expozici národopisu regulérně ze stropu kapala voda ne exponáty, v hale hasičských vozidel blikaly zářivky, no byl jsem rád, že jsem venku. Ale zase se mi líbí používání ženských módních figurín na mužské kroje. Slovenský drag.
Naproti sídlí Prešovská galerie, kde asi zaměstnávají sociálně vyloučené a jiné outsidery. V podstatě proběhla panika, že sem jde navštěvník, pán musel zkoumat, kolik že mám platit a viditelně otrávený jiný pán mě odvedl do patra. Zde ještě zůstaly stoly z páteční versnisáže, zřízenec si z termosky dopíjel dva dny staré kafe. Bizár! No ale ta vernisáž byla k nové stále expozici sakrálního umění, která byla docela dobrá. A hlavně nabízí dvě prvotřídní díla Pavla z Levoče a pro toho já mám slabost.
Pak mě ještě druhý zřízenec odvedl do sklepa na výstavy kovářských sympozií, což fakt nemusím. Navíc měl potřebu některá díla komentovat, snažil se mě prostě něco sdělovat, ale bylo to na úrovni základní školy. No, tak prešovské instituce možná mají zajímavé sbírky, ale jinak je to spíše smutný. Vidět je nedostatek elánu, vyhoření a zoufalá potřeba peněz. Na druhou stranu nemůžu říct, že by mě někam nepustili, vše ochotně otevřeli a nechali mě zkoumat.
Nějakým zázrakem se mi podařilo stihnout na minutu přesně dřívější vlak, takže stíhám i kino! Z toho mám radost, takže rychle kupuju něco na večeři, na hotelu do sebe nahážu kaki a korbáčky (ano) a mířím do kina Úsmev na Trojúhelník smutku. Je to v malém sále, ale to nevadí, film je fakt hodně dobrý a nečekaně vtipný.
Když jdu z kina, přijdu si už skoro jako místní. Za ty tři dny jsem obešel velkou část kulturních institucí, několik podniků a prochodil alespoň centrum města. Skoro až cítím trochu nostalgii a zvláštní pocit. Přecejen je to pro mě něco nového, takto si plánovat trávení času v cizím městě uplně sám (pokud nepočítám studijní cesty). Nevím, zda jsem až tak fanoušek takového konceptu, ale jednou za čas to určitě smysl má a jsem na sebe i trochu pyšný, že jsem si to dokázal užít. Zítra před osmou už vyrážím vlakem do Brna, a to už za zápisek nestojí. Ďakujem veľmi pekne a dovidenia.
Napište první komentář