Noc byla dneska klidnější, vstávačka kolem osmé a hurá na snídani. Tentokrát bylo hodně poznat, že je víkend – hostů výrazně přibylo, což se projevilo hlavně u kávovaru, kterému pořád něco chybělo, nebo se u něj dělala fronta. Takže jsem kávu na hotelu oželel a vyrazil kousek od centra do vytipované kavárny na lungo. Líbí se mi, že vyjdu z hotelu a jsem tady (bydlím v tom nazelenalém domě hned vlevo).
Já nevím, zda jsem fakt tak rozmazlený, ale bylo to spíš průměrný kafe. Na to, že se má jednat o jeden z top podniků ve městě.
Ve městě se výrazně ochladilo, teploměr sice ukazuje stupeň pod nulou, ale pocitová teplota se drží ještě o šest stupňů níže, a to kvůli poměrně čerstvému větru a vysoké vlhkosti. Do centra jdu okrajem jednoho ze sídlišť. Ty by za přívětivého počasí určitě stály za prokoumání, ale i takto je to zábavný. Hledám umělecká díla a je to jako za pionýrských dob Vetřelců a volavek – člověk netuší, co objeví za rohem! A mně se povedlo najít jednu z keramických realizací, o kterých se mluvilo ve čtvrtek na přednášce. To mám radost.
Kolem řeckokatolické katedrály (zrovna se sloužila mše asi pro dvě věřící) a areálu univerzity mířím na starou známou Hlavnou ulici. Při univerzitě mě zaujala aula lékařské fakulty se vstupem přímo z ulice.
Poprvé jsem šel kolem dominikánského kláštera s kostelem, okolo kterého je takové příjemně živelné tržiště. Prodávají se tam i pro nás trochu exotické tovary jakými jsou domácí zavařeniny a nakládané zeleniny.
Můj dnešní hlavní cíl je ale Východoslovenská galéria, která sídlí v klasicistním Župním domě (byl zde vyhlášen stěžejní dokument, Košický vládní program). Galerie se specializuje na umění 19.–21. století a nabídla mi v hlavní budově hned čtyři výstavy. Přehled umělců působících od 90. let v Ružomberoku jsem spíš prolítnul, mnohem zajímavější byla výstava Dielo týždna. Už asi dva roky totiž galerie na svém instagramu každý týden představuje jedno dílo ze sbírek vybrané někým z řad odborné veřejnosti spolu s komentářem, proč se pro něj rozhodl/a. Teď galerie desítky těchto děl vystavila najednou spolu s těmi komentáři, což bylo fakt zábavný. Pak jsem si všiml, co visí nad schodištěm do patra! No je to ten obraz, co mi svítí v pokoji, to jsem ani nečekal, že ho uvidím.
Na řadu přišla výstava věnující se ekologickým tématům a vztahu člověka k přírodě, klimatické krizi apod., tedy ryze současným výzvám. Tohle například z Brna moc neznám. Výstava byla poutavá, vhodná k zamyšlení a hlavně zábavná. To se dá zčásti říct i o intermediálním dílům v suterénu, ze sbírek Povážské galerie v Žilině. Zaujaly mě třeba ex-post upravované volební lístky, zpovědi žen pracujících v oblasti teorie umění nebo zmnožené video Barbie a Kena.
Cestou na oběd jsem ještě skočil do dominikánského kostela, kde se už zpovídalo a chystalo na mši. I tak jsem ale nesměle udělal fotku interiéru vymalovaného iluzivní barokní malbou, to mám rád.
Na katedrále se mi zase líbily chrliče s rampouchy.
Na oběd jsem si vymyslel Republiku východu, což je restaurace specializující se na lokální kuchyni. Povedlo se mi obsadit poslední volný stůl, dal jsem si vývar a hrachovou kaši, které byla teda vynikající.
Na kafe jsem zamířil do podniku Frištik (ano, specializují se na snídaně a tohle slovo je asi nějak typicky východňácké, protože jsem ho viděl opakovaně). Dal jsem si matcha latté a prolistoval novou akvizici mojí knihovničky o dějinách restaurování. Katalog o Márii Spoločníkové jsem sháněl už při psaní dizertace, ale teď přijde taky vhod.
Pořád chodím kolem katedrály, takže neodolám a mířím dovnitř. Slečna u vstupu mi odpustila koupení lístku, když jsem řekl, že včera byla moc tma na prohlédnutí hlavního oltáře. Dneska to bylo mnohem lepší, ten kostel je fakt působivý a plný dost zajímavých věcí. Sem se dá rozhodně chodit opakovaně.
Teprve ve středu se ve druhé budově Východoslovenské galerie otevřela výstava Oty Hudce, který se systematicky zabývá otázkami ochrany prostředí a změn klimatu. Opět progresivní, aktivistická a vynikající záležitost. Líbilo se mi třeba video, kdy se umělec převlékl za kus uhlí hledající svůj ztracený domov, kde by mohlo spokojeně po další miliony let hibernovat.
Dneska už se mi moc nikam nechce, je zima a jsem utahaný, takže už po třetí hodině mizím v hotelu, kde se trochu zregeneruju. Kolem šesté se otevírají dva kostely na mše a oba bych rád zevnitř viděl. Nakonec si vybírám jen bývalý jezuitský univerzitní kostel, druhý si nechám na zítřejší ráno. Chrám je raně barokní z počátku 17. století, ale interiér vyniká pozdně barokní iluzivní výmalbou, která je fakt úchvatná. Světlo kochání se ani focení moc nepřeje, ale třeba se sem ještě stavím zítra.
Cestou na večeři se ještě vracím do knihkupectví Artforum, kde mě ve výloze zaujala výpravná publikace projektu Čierne diery, který dlouhodobě sleduju a obdivuju. Na knížku jsem tam koukal už po obědě s tím, že mají na skladě ještě tři výtisky a že se rozmyslím. No dobře jsem udělal! Sympatický prodavač mi sdělil, že jsem právě patrně koupil poslední výtisk na Slovensku. To mám radost, knížka vypadá skvěle.
Najíst se chci v Tabačce, což je velký kulturní prostor v bývalé továrně kousek od centra. Podobně jako v kině Úsmev je zde příjemné prostředí. Někdo by řekl alternativní, ale spíš prostě normální a takové, kde se cítím dobře (venkovní fotka v úvodce, nějak jsem totiž zapomněl fotit na ležato vlastně jsem neměl, co tam dát). Baru s bistrem vévodí obří mazlivý malamut, dávám si maďarskou rybí polévku (halászle, musel jsem se zeptat, co to vlastně je) a gin s tonikem. Chtěl jsem docela nějaký pivní speciál, ale tady mají jen plzeň, na kterou chuť nemám. (dneska to je teda skoro food blog koukám :))
Zbytek večera strávím třízením zážitků a plánovaní zítřka, mého posledního dne tady. Pojedu do Prešova, má být mrazivý, ale sluneční den. Spoje však jezdí trochu nešikovně, takže plánovanou návštěvu kina asi nestihnu, no co už. Musím říct, že Košice dobrý. Takový exotičtější a možná v lecčems odvážnější Brno. Jen by mohly být o něco blíž :D
Napište první komentář