Na konci listopadu jsem zjistil, že mi kupodivu zbývá dost dovolené na to, abych ji využil nějak smysluplně, a ne jen válením se doma a sledováním Netflixu. Laškoval jsem s cestou někam na jih k moři, ale nakonec jsem vyslyšel mnohaleté vábení Košic a Prešova. Hotel zabookován, jízdenky na vlak taky, takže není na co čekat. Ve čtvrtek 15. prosince vyrážím v osm ráno ze zasněženého Brna směr Bohumín.
Spojení do Košic není kdovíjaké, takže využívám možností Regiojetu, i když jinak s nimi moc rád nejezdím. Už ráno mi přijde e-mail, že přípoj v Hranicích bude mít hodinu zpoždění. Vlastně mi to docela hraje do karet, protože aspoň budu mít čas podívat se do centra a koupit nějakou svačinu. Nádraží je od města asi dva kilometry, tak se s taškou brodím sněhem a ledem až k zámku. Vlastně jsem nevěděl, že pozdně renesanční arkádové nádvoří je zastřešené (nebo jsem to spíš zapomněl).
Náměstí a přilehlé uličky jsou památkovou zónou, a to zaslouženě. Radniční ulička má dokonce podloubí a zvládl jsem nakouknout i do barokního kostela.
Pak už radši mířím zpátky na nádraží a zbylý čas strávím v čekárně. Na záclonky jsou zde navěšeny baňky, což oceňuji. Jako malej jsem tyhle výzdoby ve výlohách obchodů uplně miloval a tohle je jak vrátit se v čase na začátek 90. let, když jsme sem tam jeli před Vánoci do Jihlavy a já na těch ozdobách mohl oči nechat (doma jsme tehdy zdobili zásadně slaměnými).
Na odjezdu si rychlík do Košic hodinové zpoždění udržel a mohli jsme frčet dál na Ostravu. V Havířově vystoupila slečna sedící vedle mě a až do Košic jsem měl dvousedačku pro sebe. Občerstvení se dá objednat jenom přes aplikaci, takže jsem si ji kvůli domu stáhl. Ale třeba starší lidi s tím měli evidentně problém a prostě si nic dát nemohli, ačkoliv stevardka pořád okolo chodila. To moc vychytaný teda nemají, navíc když tvrdí, že ve třídě standard lze objednat i bez aplikace. Většinu cesty jsem sledoval ubíhající zasněženou krajinu za oknem a odpočítával zastávky. Kolem Žiliny jsme se sunuli krokem a nabrali dalších 20 minut zpoždění, které se již moc stáhnout nepodařilo. Zhruba pod Tatrami (které stejně zakrývala oblačnost) se setmělo, ale i tak jsem v Popradu viděl památný strom, pod kterým jsme roku 2009 dvakrát nocovali v rámci již legendární výpravy na Spiš. Do Košic přijíždíme kolem půl šestý a mám už toho cestování docela po krk. Nádraží mě dost překvapí tím, že nevysedáme normálně na nástupišti, ale přímo do kolejiště jen na takové ty náspy. Holt východ (?!). Lehce mrholí, je mlha a tma a kolem nádraží je to trochu divoký. Přes park se světelnými objekty (lunapark!) se ale pomalu dostávám do centra.
Bydlím hned na Hlavní třídě, která tvoří dlouhé nálevkovité náměstí. Před hotelem končí vánoční trhy a hraje rómský harmonikář, chodníky jsou pokrytý sněhem s vodou a ledem. Atmosféra města si mě od začátku docela snadno získala. Navíc jsem se čirou náhodou ubytoval v pokoji, jehož design je inspirován košickou modernou, konkrétně dílem Antona Jasuscha z roku 1924.
V pokoji ale moc dlouho nezůstávám, protože za rohem je jediné kamenné kino v Košicích jménem Úsmev, kde je dneska přednáška o monumentální keramické plastice na východním Slovensku. Před hodně sympatickým kinem v zasněženém parku je zaparkována dvojice foodtrucků a stánek se svařákem, ideální.
Dám si svařené rybízové víno a nějaký spešl hot dog a jsem spokojený. Je to tu mile domácky alternativní, na dveřích duhová vlajka, cítím se vítaný, a to na Slovensku bohužel není samozřejmostí. Přednáška je poutavá a hlavně mě dost zaujme, kolik se toho tady ze 60.–80. let zatím zachovalo. Bohužel nenásleduje žádná diskuze a na jiné sociální interakce se necítím, takže mizím zpět na hotel. Rozhodně tu ale nejsem naposledy, na neděli mám naplánováno zajít sem na Trojúhelník smutku.
Nevýhodou pokoje je, že má „okna“ do chodby a není tu zcela ticho, ale i tak se vyspím poměrně dobře a o půl deváté už scházím dolů na snídani. Ta je dost nadstandardní, takže jsem spokojený.
Od devíti otevírá Východoslovenské muzeum, kam se chystám nejdříve. Na náměstí Maratónu mieru (fascinující název) to mám kousíček a už jsem u jedné z budov muzea. Vlevo od ní můžete vidět miniaturní dřevěný kostelík z vesnice Kožuchovce, který sem byl přesunutý roku 1927.
V muzeu si fikaně zakupuju zvýhodněnou vstupenku do všech expozic a výstav – je dvoudenní a předpokládám, že ji využiju i zítra. V této historické budově postavené kolem roku 1900 nejprve mířím do suterénu, kde je zbudován sejf pro tzv. košický zlatý poklad. Vlastně jsem ho nějak zvlášť vidět nechtěl, ale když už to mám v rámci vstupenky, tak proč ne. Ale teda hrubě jsem na tři tisíce zlatých mincí z 15.–17. století podcenil! Je to neskutečně působivý, skvěle představený, a hlavně unikátní soubor nalezený roku 1935 při demolici budovy Spišské komory. Mince jsou bezvadně zachované a pocházejí z celé Evropy.
V přízemí prolítnu výstavu o slovenských státních symbolech, kde se blíže zastavím u 20. století – je zajímavé vidět společné československé znaky a symboly z pohledu Slováků a vlastně vůbec nepřekvapí, že si mohli přijít poněkud méněcenní. Nahoru do adaptované půdy se jde po novém skleněném schodišti, což za prvé vypadá v té historizující budově fakt divně a za druhé je docela strašidelný po tom jít.
Výstavu látkových obrazů nějaké paní taky docela proletím a vracím se do patra na letos otevřenou expozici barokního umění. Po chvíli se začne ozývat dost nepříjemný zvuk alarmu, tak se bojím, zda jsem se k nějaké soše nepřiblížil moc blízko. Ale po chvilce přijde pán z muzea, že probíhá cvičný požární poplach a musím ven. Ukazuje se, že před budovou se sešli jen pracovníci muzea a já, jako jediný návštěvník. Je to dost komický a všichni se smějeme. Pracovník si podle seznamu zapíše všechny evakuované a já se můžu vrátit zpět do barokní expozice. Ta se mi líbí hodně, jsou tady monumentální i komorní díla všech možných typů. Zaujal mě třeba tady sv. Martin dělící se se žebrákem o plášť.
Poslední výstava pojednává o donátorské činnosti muzea, které slaví 150 let od vzniku. Postupně jsou představeni nejvýznamnější dárci od 19. století po současnost spolu s předměty, které jejich prostřednictvím muzeum nabylo. Jsou tady hodně různorodé předměty a je to zábava, obdivuju třeba šuplík plný sbírky vajíček.
Přes hory sněhu a vody se přebrodím naproti do budovy bývalého vojenského velitelství, jehož část muzeum také využívá. Prostory muzea jsou sympaticky omšelé, ale co mě baví vlastně už od rána je naprostá svoboda, kterou jako návštěvník mám. Nikdo mi nestojí za zadkem, mohu si chodit kam chci, světla se sami rozsvěcují a nikdo mě nehoní a nekontroluje. Zase mám neodbytný pocit, že kustodi jsou specifikem českých výstavních institucí. Prvně je na řadě přírodovědná expozice, na kterou jsem se těšil. Tušil jsem totiž, že zejména mineralogická část bude výživná a taky že jo! Hodně vitrín, úžasný kameny (včetně vysočinských záhněd a skorylů), i vitrínka s kameny pod ultrafialovým nebo jakým světlem.
Taky zde mají největší ametystovou drúzu na Slovensku, ale tyhle brazilský šílenosti jsou moc i na mě, přijde mi to skoro až jako umělý a fotit to nejde. Z kamenů se plynule přechází ke hmyzu, obojživelníkům naloženým ve formaldehydu, savcům a ptákům. Mám pro tyhle věci slabost, ale vitrína s vycpanými ptačími mláďátky už je trochu too much i na mě.
V patře mě ale ještě čeká expozice uměleckohistorická. Hromada gotiky a pozdní gotiky a menší hromada renesance a baroka. Mezi tím jedna socha, kterou jsem hned poznal, protože ji v 60. letech restauroval Heřman Kotrba, když pracoval pro slovenskou památkovou péči. Taky se zde nachází dvojice transferovaných nástěnných maleb, které jsem viděl už v Žehře a Velké Lomnici a vlastně vůbec nevěděl, že to nejsou originály. Takže tady ladislavská legenda s Ladivou sekající Kumána do paty origo!
Už se ale blíží poledne a hned kousek je Dobré bistro, které jsem si poznačil jako hodné navštívení. Prvně musím překonat nástrahy sněhu, ledu, vody a nebezpečí padajících rampouchů, ale přežil jsem. V bistru si dám fakt skvělý salát z batátů a uzené tofu a kafe a jsem fakt spokojený.
Překvapivě tak mám čas i na zbylé budovy muzea, takže maraton může pokračovat. Mířím do Miklošovy věznice, ale zjišťuju, že musím nejdříve do Katovy bašty a Rákocziho domu. Jedná se o upravený barbakán, na jehož části byla ve 40. letech minulého století postavená replika domu v Rodoštu v Turecku, kde žil František Rákoczi v exilu po nevydařeném protihabsburském povstání od roku 1720 do své smrti. Zvenku to vypadá takhle.
A zevnitř dokonce obnovili původní výzdobu!
Vůbec jsem to neznal (a vlastně ani to povstávání ani tak moc ne), ale zdejší expozice mi všechno hezky vysvětlila a už tohoto uherského hrdinu umím zařadit. Nahoře v barbakánu ještě navštívím výstavu fakt hodně dobrých reportážních fotek z Maďarska 60.–80. let od Istvána Mizeráka. Pak mě paní převede přes dvůr do patra sousedního domu bývalé věznice, pustí mi krátký film o areálu muzea a zbytek si mohu projít sám. Prošmejdím spletité prostory několika srostlých domů se středověkými jádry včetně sklepů, kde se mezi jednotlivými celami málem ztratím.
Jsem tu zase uplně sám, prohlížím popravčí židli, památky na košické cechy, historické mapy a plány a třeba i trojrozměrný model centra Košic. Dobře je na něm patrné čočkovité náměstí s dómem sv. Alžběty.
Tam ostatně mířím posléze, protože ještě ani nebyly tři hodiny. To mi ten sightseeing jde pěkně jako po másle. V dómu už je skoro tma, ale hlavně je za 15 minut mše, takže se s průvodkyní domlouvám, že přijdu za hodinku.
Což se mi hodí, protože si můžu skočit vedle do Lidlu (v obchodním domu navrženém Růženou Žertovou, který mám v podstatě vedle hotelu).
Trochu si odpočinu na pokoji, kde mi mezitím ustlali (bohužel tu nejsou obligátní visačky na kliky, že nechci uklízet, což je opruz). Posvačím a už zas abych šel. Maraton dneska! Ale ne mieru, ale umění! Dóm je hodně spoře osvícen, takže například celý chór a hlavní oltář (!!!) je vlastně ve tmě, jen čočka na mobilu to vidí.
Tak se sem budu muset ještě vrátit. I tak ale vidím tisíc skvělých věcí včetně oltáře Navštívení s úchvatným ústředním reliéfem.
Dole v kryptě je někdy od 20. let pohřben onen Rákoczi a je vidět, že jeho hrob je v podstatě maďarské poutní místo.
Dalším unikátem je dvojité vzájemně se prolínající schodiště na královskou oratoř, kde je obří Kalvárie (Kristus má přes tři metry!). Skoro ale taky není vidět.
V rámci lístku ještě mohu vystoupat kamenným gotickým schodištěm na Matyášovu věž. Nahoře v helmici je sníh a výhledy do mlhy. Což je vlastně strašně působivý. Například vůbec nevidím okolní panelová sídliště, ale vlastně jen světla a střechu kostela.
Tady jsem s katedrálou a vedlejší kaplí sv. Michaela, kam jsem měl taky jít, ale průvodkyně mě asi jen lakovala, že tam taky můžu. Je zamčeno.
Na trzích si dám lokši s bryndzou a v jedné kavárně kafe a mini trubičky a šup do hotelu všechno to sepsat a naplánovat zítřejší den. Nějak se mi povedlo většinu věcí vidět už dneska, tak se uvidí, co si pro mě Košice připraví. Tentokrát se má teplota už po celý den držet pod bodem mrazu. Dovi.
Napište první komentář