Takže jsme včera zkontrolovali terasu, kde už postával jeden vyhlížeč, který nás hned upozornil na šmouhu nad lesem. Mno, to ještě nic není, jsme si říkali. Po chvilce se to ale docela začalo rozjíždět a během chvilky z toho byla nejhezčí záře, co jsme dosud viděli. A to ještě nebylo ani deset!
Trochu jsme ale promrzli a po chvíli se vzdálili zpět do tepla pokoje. Následná kontrola oblohy z okna slibovala něco, co jsme ještě neviděli, totiž nějaké cáry směřující vertikálně dolů. Naházeli jsme na sebe oblečení a málem vyběhli na terasu. A teda wow, wow, wow! Bylo to úžasná podívaná, kterou si na nás sever Norska nechával na poslední večer. V jednu chvíli zabírala záře snad půlku oblohy – silně svítící a vlnící se záclonky, oblouk nad horizontem a nad tím ještě taková průsvitná sprška, jak když se honí písek po pláži. Konsternovaně jsme zírali, pokoušeli se o fotky, občas se až štěstím zasmáli, no ta energie z toho byla obrovská. Francouzi, co sledovali podívanou s námi po chvilce sedali do auta se stativy, tak snad byli úspěšnější než my včera. Před půlnocí jsme už zase byli v pokoji, trochu se pobalili a za chvilku už spokojeně spinkali.
Ráno se budíme na půl osmou, standardní snídaně s mini croissanty s nutelou a za hodinu už jsme mířili na letiště.
Dorazili jsme zbytečně brzy, klíčky od auta Peťa vrátil zase přes terminál, letadlo mělo vzlétat zhruba za dvě hodiny. Tak jsme jen vyhlíželi ven z poloprázdného terminálu, sumírovali si zážitky a těšili se i netěšili domů. Usadili jsme se hned nad křídly, takže šlo dobře pozorovat, jak nám odmrazují křídla, to jsem ještě neviděl.
Sem jsme doletěli před týdnem už za tmy, takže teď bylo možné pozorovat Lofoty a okolní pobřeží zčásti ještě ozářené sluncem.
Většinu cesty jsme však letěli už nad mraky.
Po hodině a půl jsme se octli opět v Oslo, skoro jako by to bylo včera. Dvě hodinky času příjemně trávíme v salonku malým obědem a psaním blogu, ať s tím už potom není práce doma. Jdeme pak i trochu jinými místy terminálu, kde třeba národní galerie vystavuje obraz a litografii od Muncha, dál zase muzeum vikingské meče. To mi přijde hodně super!
Ve Vídni se po deseti dnech rozdělujeme, protože Petr přesedá na let do Prahy, já budu čekat na bus do Brna. Deset dní. Ani mi to nepřijde, čas plynul rychle, vůbec jsme neměli čas se nudit, a už vůbec ne čas mít nějaké nedorozumění. Všechno fungovalo skvěle, ale to jsme vlastně čekali. Známe se už leta letoucí a oba jsme nadšení cestovatelé, takže jsme se navzájem podporovali v našich plánech a zastávkách a všechno si skvěle užili. Hodně toho na závěr napsal i Peťa, tak doufám, že jste poctivě sledovali i jeho blog – pro jistotu, nalofoty.tumblr.com
Tak snad zase příště něco vymyslíme!
Napište první komentář