Začneme obvyklým zhodnocením polární záře, kterou jsme včera kontrolovali přímo z okna hotelu, které směřuje zhruba na sever. S směřuje taky na letiště, na celou ranvej, kde tu a tam přistává nebo vzlétá letadlo. Nicméně z okna jsme polární záři neviděli, přecejen bylo kolem docela dost světel. Tak mě napadlo vyjít ven za hotel a skoro jsem nevěřil svým očím, jaké krásné obrazce se přede mnou odvíjely. Rychle jsem se vrátil pro Peťu, obklíkli jsme se a spěchali ven, abychom ještě něco stihli. A bylo to zase něco trochu jiného, v jiném světle a nad jinou krajinou – tentokrát lesem a skupinkami stromů. Focení je vždycky trochu sázka do loterie, ale vyšlo z toho třeba toto.
Petr s sebou prozřetelně vzal i klíčky od auta, takže jsme vyrazili kousek za hotel, kde jsme přepokládali lepší pozorovací podmínky. Cestou nám přes cestu přeběhl polární zajít, to byl pro mě taky super zážitek. Nahoře nad jezerem byl výhled sice skvělý, ale záři už se moc předvádět nechtělo. Kolem zpívaly labutě zpěvné (?) a pískali další živočichové, což mělo ale super atmosféru. Hvězdy zářily až neskutečně, ale začínalo být docela chladno, takže jsme se kolem půlnoci vrátili do hotelu. Ráno jsme pak z okna zjistili, že nad severním křídlem hotelu je terasa, což by bylo pro pozorování uplně ideální! Tak to zkusíme dneska, i když má být trochu zataženo.
Nasnídáme se a jako obvykle před desátou vyrážíme, tentokrát směrem na sever. Koukáme po losích, ale vidíme jen na ně upozorňující značky prakticky všude, kde nejsou domy.
Opět přejedeme most na ostrov Hinnøya, ale nezamíříme na západ směr Lofoty, ale na sever do města Harstad, jednoho z největších měst severního Norska, jak brzy zjišťujeme. Navíc jsme na území, kde se stále částečně mluví severní sámštinou, kde název města zní Hárstták. Chceme tu trochu více prozkoumat historii tohoto koutu Vestrál a podaří se nám to skoro neplánovaně poměrně celistvě. Nejprve míříme na severní okraj města do lokality Trondenes, kde stojí nejseverněji položená gotická stavba světa, totiž zdejší kostel (rovněž viz úvodka).
Trochu jsem doufal, že se dostanu i dovnitř, protože stavba uchovává trojici gotických oltářů včetně jednoho dříve připisovanému Berndtu Notkemu z Lübecku. Kolem se ale buduje nějaké odvodnění a nelze se dostat ani za zeď ohraničující kostelní areál. To bylo trochu zklamání, ale přesto bylo vidět gotický kostel za polárním kruhem hodně zajímavý. Hned vedle kostela jsme narazili na památník sovětským vojákům a brzy pochopili proč. Během 2. světové války zde byl největší norský koncentrační tábor, kam byli sváženi zajatci, aby pracovali na stavbách bateriového opevnění severního Atlantiku.
Během několika let se zde vystřídalo na sto tisíc vojáků a velká část zde zahynula. Opodál je dokonce dochován jeden z německých kanonů, údajně výborně dochovaný. Zjišťujeme ale, že je to už na území vojenského prostoru a návštěva je možná pouze na objednání. Alespoň si procházíme stezku s panely věnovanými nejen těmto památkám, ale i okolní přírodě (na malém jezeře pozoruje víc jak desítku volavek) a na břehu moře i archeologicky vykopaným přístřeškům pro vikingské lodě a hrobům patrně významných příslušníků těchto slavných dobyvatelů.
Taky se mi tu líbí v lese nějaké houby, tak je vyfotím – je to tu mnohem víc lesnaté než na Lofotech a celkově prostě jiné.
Máme zase odliv, tak fotím i různé řasy, které mě taky baví.
Hned vedle se nachází historické muzeum. Poměrně nová expozice plná dioramat a figurín ve mně vzbuzuje hodně kritiky, ale některé věci rád ocením, třeba několik pozdně gotických sochařských památek. To jsem ani nedoufal, že zde uvidím.
Názorně jsou vylíčeny i dějiny 20. století včetně nacistické okupace – zde kopie karet sovětských vězňů.
Je to zde působivé a je zajímavé si uvědomit, kde všude se Německu za války podařilo během těch několika let způsobit tolik zkázy. No, naše žaludky se ale taky hlásí o slovo, takže jedeme do města. Skutečně si přijdeme poprvé jako ve městě – je zde pěší zóna, řada obchodů a kaváren. V samotném centru si všimneme hloučku lidí s transparenty. Zní odtud mým uším velice povědomá hudba a po chvilce mi dojde, že je to íránská hymna. Zdejší Íránci se tak zapojují do protestů ve své vlasti. Docela mě to dojalo.
Najíme se v kavárně rybích burgerů, což je docela fajn. Pak si naordinujeme procházku po městě, aby nám trochu slehlo. Kontrolujeme přístav a pobřežní promenádu, kde jsou hrací prvky pro děti (a nejen je) a různé lavičky.
Taky je veřejný prostor zaplněný různém uměním. Třeba tímhle mrožem před arktickou univerzitou.
V předem vybrané kavárně si dám vynikající čokoládový fondánový dortík a ještě lepší espresso. Celkově je v Norsku pití kávy na vysoké úrovni, pokud nepočítám vodové filtrované nápoje občas nabízené k samoobslužnému nalití. Máme ještě trochu času, ještě nejsou ani tři hodiny, takže zpět chceme jet oklikou. Poznáme tak více severní část ostrova a dojedeme na pokroucenými břízami porostlý jezernatý vrcholek. Jsou odtud výhledy na protější ostrovy Grytøya a Andøya a hlavně jsme na vůbec nejsevernějším místě naší cesty a tím pádem nejseverněji, co jsme oba kdy byli.
Projíždíme ještě venkovskými oblastmi, kde se sem tam mihne i pole nebo smrkový les.
Je to už ale docela zdlouhavé a nezávidím Petrovi řízení. Naštěstí si nestěžuje, nebo aspoň ne nahlas. Sice mě ještě musí odvézt zítra několik set metrů na letiště, ale i tak si dovolím vyslovit obrovský dík, že to všechno krásně odřídil a já mohl jen poroučet, kde zastavit a kochat se. Ještě natankujeme plnou nádrž a na hotelu si dáme večeři. Dnes podávají lososa, jako desert je vyjma čokoládového pudinku i jahodové želé, takže jsme spokojeni. Třeba se nám podaří ještě poslední večer nějaká ta polární záře, ale to se dozvíte až zítra. Aby bylo možné psát o něčem jiném než nekonečném cestování zpět do srdce Evropy. Ahoj!
Napište první komentář