Ráno nás čekalo další balení a po hrozně rychle uplynulých třech dnech opuštění domečku nad mořem v Sundu. Ten absolutní klid tady nám hodně seděl, takže se nám ani moc pryč nechce.
Čeká nás fakt dlouhý přejezd autem (asi 250 km) k hotelu u letiště, ale cestou jsem naplánoval ještě jednu zastávku. Postupně ale projíždíme místama, který už známe, včetně odbočky na naše první ubytování. Zamačkáváme slzu a pokračujeme dál až do Svolværu, kde začíná jeden z vyhlášených treků na horu Fløya, ze které jsou, jak jinak než spektakulární výhledy, a navíc se jde kolem geologické zvláštnosti Djevelporten. Ještě před několika lety se jednalo o hodně náročný trek už od parkoviště (btw zbudovaném rovněž nedávno), ale roku 2019 došlo ke zbudování obrovských kamenných schodů na nejprudší části. Takže spolu s řadou dalších skupinek turistů supíme nahoru (musím ale poznamenat, že jsme patřili k těm rychlejším a leckoho předběhli). První úsek cesty končí s výhledem na město a na skalní útvar Svolværgeita připomínající kozí rohy (na druhé fotce vlevo).
Pěšina pokračuje po skalním bloku, ale boty nás nezradí a všechno krásně vyšlapeme k dalšímu rozcestníku. Odtud zase pokračují obdivuhodné schody (stavěné na sucho, asi z helikoptéry, jinak si to neumím představit).
Dojdeme k Djevelporten, ale je tam trochu fronta na focení, takže se tam pořádně nafotíme až cestou zpátky. Otevřou se nám pohledy rovněž na druhou stranu, kde konečně vidíme i nejvyšší horu Lofot. Tentokrát tu skutečnou, a ne druhou nejvyšší, o které jsme referovali dříve. Je to ta zcela vzadu nad vodou, jmenuje se Higravtind a má 1148 metrů.
Nahoru pod vrchol Fløyy je to ještě asi 100 metrů převýšení a docela strmá cesta. Nakonec se tam vydávám sám, Peťa si dává na sluníčku svačinku s výhledem.
Nahoře na hřebeni je několik kochajících se lidí, a nelze se jim divit. Pohled tady je skutečně opět „lofotský“. Hory na všechny strany, kromě té, kde je vidět moře a město rozprostírající se na ostrůvcích a poloostrovech dole (fotka rovněž v úvodce).
Tady na panoramě je taky dobře vidět, že lze pokračovat ještě dál po hřebeni k výhledu na město, ale to už mi přijde zbytečné a vydává se zpátky.
Petr mi tady už vyseděl místečko a předává mi ho, abych se taky mohl nasvačit.
Cestou zpátky máme příležitost si bez lidí vyfotit a prohlédnout Djevelporten. Je to brána nad strmým srázem spadajícím až dolů k moři a dá se na ní pohodlně vyjít, a dokonce se i takto nechat vyfotit. Byl to adrenalin, ale skvělý!
A tady ještě další pohled na Svolvær, protože se ho prostě nemůžeme nabažit.
Kolem proudí nahoru dolů davy včetně lidí absolutně nepřipravených na zdejší podmínky vysokohorské tůry. Zase je vidět, jak se sem jezdí za hezkými fotkami a lidi si někdy neuvědomí, že pro ně musí vynaložit značnou námahu. My se ale náročným výletem chceme odměnit, protože dole na záchodě si oba potvrdíme, že se nám trochu klepou po tom sestupu nohy. Zajedeme teda kousek do centra města, kde si dáme k pekárně něco na zub a kafe resp. limonádu. Hned vedle je taky velký obchod s místním zbožím, což já vyhledávám a nadšeně nakupuju.
Cestou do hotelu ještě uděláme zastávky na dvou známých místech. Prvně u vyhlídky na nejvyšší hřeben, když už konečně víme, že se tam díváme na nejvyšší horu. Kousek dál neplánovaně zastavíme u zátoky oddělené od moře mostkem s propustkem. Dobře je tam totiž vidět přílivem způsobený proud vody směrem do zátoky, což vypadá skoro až znepokojivě. Zde stylově nejen vlevo nejvyšší hora a exotická směrovka, ale vpravo právě i proudící příliv.
Druhou zastávku děláme u parkoviště pod národním parkem Møysalen, abychom si potvrdili, že vodopády, co jsme tu kolem všude viděli před týdnem, způsobil déšť a nyní vše působí trochu jinak. Výhledy jsou dneska zase jiné než cestou sem, vidíme více hor se zbytky sněhu, stromy jsou o poznání více opadané a rychle se stmívá. Přibývá rovněž značek upozorňujících na výskyt losů. Kousek od hotelu na nás posvítí auto dálkovými a najednou zjišťujeme proč – na krajnici stojí los! Je to obrovský zvíře, fakt majestátní. Tohle je můj splněný sen, i když ho vidíme jen asi dvě sekundy. No paráda! Večeři vyřešíme bufetem v hotelu, kde mě zaujmou hlavně dva druhy pudinkou s vanilkovým a karamelovým přelivem. Naštěstí máme ještě celý zítřek na letmé prozkoumání Vestrál, takže přechod do civilizace můžeme ještě trochu oddálit.
Napište první komentář