Včera jsme se po dopsání blogů ještě odhodlali vyjet autem pozorovat polární záři. Za tmy tady Petr ještě neřídil, tak ať to má se vším všudy že. Takže po desáté vyrážíme na sever na lov. Našli jsme si na mapě pláž u vesničky Fredvag, která je přístupná po dvojici mostů. Kolem už sem tam potkáváme lidi s čelovkama nebo s mobilama, jak koukají na nebe, kde se již něco začíná dít. Zaparkujeme u hřbitova a v chladu se kocháme zeleným pruhem přes půlku oblohy. Záře je ale dneska docela slabá a nejde ani moc fotit – pro ilustraci sem hodím fotku spolu se hřbitovními světélky, to bylo docela hezké – svíčky, polární záře a hvězdy.
Asi do půlnoci jsme ještě objížděli okolní místa kolem hlavní silnice, ale začali jsme být už vyčerpaní a ani nebylo až tak na co koukat, tak jsme jeli domů a prakticky hned padli do postelí. Ráno nás uvítalo zase slunce a nádherné počasí. Vždycky to komentujeme tak, že „je zase hrozně hnusně.“ Na svačinu padne zbytek uzeného lososa.
A takhle ráno vypadá náš domeček nad vodou.
V plánu máme jen jeden trek na ostrově Moskenesøy, takže jedeme většinu cesty stejnou trasu jako včera v noci. Parkujeme na malém plácku a míříme nahoru rozmáčeným svahem do sedla mezi horami Middagstinden a Torsfjordtinden. Sice tady už skoro týden neprší, ale půda je po celých ostrovech uplně nasáklá vodou. Všude mechy včetně rašeliníku, drobné pramínky a potůčky a rašeliny. Dojdeme nahoru docela za chvilku a otevře se výhled směrem na jih do fjordu.
Začínáme tady potkávat první skupinky turistů, ukazuje se totiž, že pláž Kvalvika, kam míříme, je hodně oblíbeným cílem. Trochu zmatení Indové se nás ptají na cestu k pláži, přestože vyšli ze směru, kudy se tam jde. Uvědomujeme si, že asi nemají mapy.cz, sami bysme netušili, kde jinde hledat trasy. I tady se česká aplikace skvěle osvědčila
Ještě, než vejdeme do národního parku, odbočíme se podívat na horskou chatu. Myslel jsem, že bude fungovat stejně jako ve Švédsku jako volně přístupná, ale jedná se o soukromou stavbu, ovšem s nádherným výhledem.
Na terénním zlomu konečně vstupujeme do národního parku. Trochu podezřívám Nory, že ho prohlásili hlavně proto, aby mohli na jižních Lofotech trochu regulovat přebujelý turistický ruch a zamezit vstupu na všechny trasy nebo používat drony, s jejíž pomocí byla pořízena řada oblíbených instagramových fotek.
K pláži vede zprvu neuvěřitelně fotogenický dřevěný chodníček.
Za chvíli se sestupuje prudce kamenným polem a otevřou se úchvatné výhledy na pláž přetnutou skalním masivem na dvě části.
Potkáváme tady taky mladého sympatického Američana, se kterým se dal Peťa do řeči. Jel sem sám na týdenní výlet, asi mění zaměstnání a má tak patrně jedno z mála volna v životě. Americký systém dovolených a vůbec nějakých životních a sociálních jistot pro mě zůstává zcela nepochopitelně pitomý. Bohužel jsme se s ním nevyfotili.
Dole bude přibližně desítka lidí, což je na naši zkušenost z Lofot docela hodně, ale většina pokračovala na vrchol Ryten, odkud je na pláže nádherný výhled. Takže to tu máme skoro pro sebe, pláž je navíc obrovská.
Chceme se dostat i na druhou část, kde svítí sluníčko a slibuje tak příjemné místo na obědovou pauzu. Mapy cestu mezi dvěma částmi pláže označují jako „very difficult path“, čehož se nezalekneme. První krátký úsek skalní stěny jištěné řetězy ještě zvládneme s úsměvem, na další prudce do moře spadající skále však žádné jištění není, takže postup tudy zamítáme. Níže u vody však vidíme řetězy a skutečně tudy má vést nižší varianta trasy. Sestupujeme (spíše se kloužeme po skále) dolů a po mokrém kluzkém balvanitém břehu dojdeme ke kolmé stěně s řetězy sloužící k její vyšplhání. Dá se však jít trochu okolo blíže k moři, takže se drápeme tudy a když se konečně dostaneme na normální stezku, z toho všeho adrenalinu si uvědomíme, že jsme tuhle část cesty vůbec nedokumentovali.
Na druhé polovině pláže není nikdo – tady za Petrem je vidět ona hora Ryken, kam všichni míří za fotkama.
Na kládě se nasvačíme a pozorujeme, jak se na pláž někdo blíží z daleko výše položené pěšiny, takže na cestu zpátky zkusíme jít tudy.
Ukazuje se, že je to zde opravdu mnohem schůdnější, spodní cesta byla aspoň pořádný zážitek, takže nelitujeme (snad ani Petr ne). Zpátky k autu můžeme jít jinou cestou, což je osvěžující. Musí se vystoupat do sedla ve výšce asi 200 m, ale není to tak strašné jako cesta, kterou jsme na pláž sestupovali. Nahoře je navíc opět krásný výhled na jih, ten se neomrzí.
Skoro dole potkáváme boudičku žádající nás o zapojení do průzkumu. Otevíráme dvířka a po chvilce už Peťa vyplňuje dotazník o vykonávání velké potřeby v národním parku, zda jsme nějaké zbytky potkali, zda nám vadí, zda jsme ochotni si je po sobě zakopávat nebo použít speciální sáčky, nebo zda tu chceme záchody. No byl to průzkum o hovně!
Cestou domů se ještě stavíme nakoupit do Rambergu, kde neodolám krámku se suvenýry. Mají fakt pěkné věci, tak něco málo koupím, včetně lékořicové zmrzliny vyráběné tady na Lofotech v Svolværu. Je vynikající.
Na chvilku si odpočineme, ale je teprve pět hodin, tak vyrážíme na krátký průzkum Sundu, kde bydlíme. Z protějšího břehu zátoky si můžeme hezky prohlédnout naše ubytování (levý domek s proskleným štítem).
Vesnička je ospalé tiché sídlo stále sloužící hlavně rybářům. Jsou zde dva zpracovatelé sušených tresek, několik opuštěných domů, ale i muzeum sušených ryb, kovárna a sklář. Za okny jednoho skladu se vrší vysušené ryby, což je docela strašidelné a hlavně přemýšlíme, kde to vlastně kupuje.
Ovšem večerní výhledy do okolí jsou i odsud až neskutečné. Jaké to asi je v takové krajině vyrůstat?
Doma si uděláme hamburgery z tresky vyráběné v Leknes (největším sídle na Lofotech i Vestrálech) a jako obvykle trávíme čas soustředěným zpracováním zážitků pro nás i pro vás. Dobrou!
Napište první komentář