Palce jste asi drželi, protože už někdy po desáté mě Petr volal z terasy, ať se jdu na něco podívat. No byla tam! Ukazovala se nám s přestávkami asi do půlnoci a užili bychom si ji ještě víc, kdyby na protějším břehu nezářily halogeny nějakého skladu. Vymysleli jsme tedy, že dneska večer zkusíme za polární září vyjet na nějakou severní pláž, kde předpokládáme lepší výhled, a hlavně méně umělého světla.
Pak už jsem se ubydlel v mé podstřešní kukani a dobře se vyspal zhruba do osmi. Krátce nato jsme se sešli dole v obýváku a posnídali s výhledem na moře a hory. Ve vodě plavou hejna ryb, snad místních vyhlášených tresek.
Dneska máme v plánu dojet na úplný konec mezinárodní silnice E10, která nás provází už od letiště, tedy do Å. Cestou podél pobřeží ostrova Moskenesøy projíždíme několika tunely a polotunely, kterým říkáme Hlinky.
Cestou nás naláká další cedule upozorňující na Skulpturlandskap. Zjistili jsme, že se jedná o projekt běžící hlavně v 90. let a mající za úkol přivést umění do veřejného prostoru odlehlých míst severu Norska. Včerejší kamenná stavba byla od japonského autora a dneska jsme po trochu bloudění objevili dílo Španělky. Našla si průrvu ve skále, kterou zvýraznila plechovými rozvrásněnými bloky. Docela zajímavé to bylo.
Před náma se otevírají další a další dramatické výhledy na geomorfologicky nejzajímavější ostrov Lofot. Když dojedeme k ostrůvku s vesničkou Sakrisøy, donutí nás panorama zastavit a trochu se pokochat (viz dnešní úvodka). Navíc tady sídlí firma zpracovávající ryby, máme od nich opravdu výjimečného uzeného lososa v chlebech v batozích.
To už kolem mekky instagramistů Reine pomalu dojíždíme do Å. Silnice končí velkým parkovištěm, do kterého se vjíždí tunelem. Trochu smutný konec pro mezinárodní trasu.
Dál už ale fakt jet autem nejde, jihovýchodní část ostrova je přístupná pouze vodou nebo vzduchem. Hemží se tu trochu více turisty (celkově jsou jižní Lofoty o poznání zaplněnější), ale výhledy jsou spektakulární. Pomalu si zvykáme na to, že každý další den nám souostroví nabídne ještě o stupeň více dechberoucí podívanou.
Ve vesničce sídlí vyhlášená pekárna, tak se tam taky zastavíme a dopřejeme si marcipánovo-hrozinkový závin a skořicový zámotek. Je to tu maličké a s tradicí od půlky 19. století – hodně sympatické místo.
Å, což prý znamená něco jako malý horský potok, je sídlem s nejkratším názvem na světě, tak na chvilku blokujeme silnici (mezinárodní trasu to zde už moc nepřipomíná a dvě auta se sotva vyhnou) a fotíme se u oblepené značky.
Dneska plánujeme náročný výstup na horu nad Reine, odkud je ikonický pohled na Lofoty, ale prvně zařazujeme procházku kolem jezera u vesnice Sørvågen. Slunce pálí, vítr skoro nefouká a koukáme, že nás čeká nějaký vodopád. Těch jsme si ještě moc neužili, tak se těšíme a kolem jezera Sørvågvatnet míříme mírně vzhůru k vodopádu tvořícího několik ramen.
Chceme dojít k jezeru Studalsvatnet, ze kterého vodopády spadají, což je jen kousek. Je to tu mile tiché, sem tam nějaká chatka, na jedné straně výhled na moře, na druhé nahoru do hor.
Tam tušíme ještě další vodopád tryskající z výše položeného jezera. Je to tu vlastně kaskáda asi pěti jezer, ke kterým vede stezka a láká nás čím dál víc a víc neplánovaně pokračovat. Takže tak činíme s vědomým nějakého stoupání. To se docela záhy projeví například kamennou stěnou, kterou vydrápeme za pomoci řetězů.
Nahoře si přijdeme jako někde ve velehorách, akorát že za námi pořád září sluncem ozářené moře. Je to skutečně nádherná podívaná, skoro až nepatřičná. Tady jsem se pokusil to zachytit panoramou, kde je vyjma Petra vidět patrně i nejvyšší hora celých Lofot, Hermannsdalstinden, ale jistí si nejsme. Každopádně má lehce přes tisíc metrů. Poměry jsou trochu zkreslené, ale pro představu to snad trochu poslouží.
Hodně nás láká sejít na práh jezera Fjerddalsvaten, takže se toho nebojíme a uděláme to. Znamená to třeba po zadku sjet tuhle skálu, která začíná jako sráz nad vodou.
Odměna je ale více než sladká. Shodneme se, že tohle patří mezi nejhezčí místa, kde jsme kdy byli. Na jedné straně tenhle pohled na jezero a hory okolo.
Na druhé vodopád spadající asi 50 metrů dolů, pod ním dvojice dalších jezer a Severní moře.
Co je taky zajímavé, jsou po celých Lofotech natažené elektrické dráty. Vůbec si s tím nelámou hlavu a prostě je napráskají nejpřímějšími cestami. Tady jdeme podél drátů vedoucích do hor. Na mapě zjišťujeme, že k přečerpávající elektrárně, kde je využívána voda z nejvýše položeného jezera svedená do fjordu. Zdánlivě nešťastné je, že musíme zpátky zase stejnou cestou, ale ona je to stejně zábava, protože jiné výhledy, ale někdy i jiná pěšina. Asi už vám došlo, že výstup na vyhlídku nad Reine oželíme a vlastně nám to až tak líto není. Pod náporem turistů tam před několika lety museli zbudovat kamenné schody (do více než 400 metrů nad mořem) a i dneska je parkoviště pod nástupem beznadějně plné. Tak si alespoň fotíme městečko odsud.
Dolů nakonec taky sjedeme a překonáme se vylézt z auta a trochu si to tu prolézt. Přecejen tu nejsme každý den a uplně ošklivé to zde není.
Docela zajímavou vyhlídku by mohl slibovat protější ostrůvek s vysílačem, takže tam zamíříme. Slunce už je zčásti za horami, takže osvětluje jen část z ostrůvků propojených mosty, ale i tak jsou výhledy hodně lofotské.
Nahoře je žárovičkami opatřená Davidova hvězda, podobnou jsme už potkali dneska nad prvním jezerem. To by mohlo být za tmy docela zajímavé.
My ale už spěcháme domů dát se trochu dohromady, najíst se, napsat blogy a připravit se na večerní hon na polární záři. Jsme jí tak trochu posedlí. Konečně se mi taky podařilo koupit typický norský měkký sýr brunost vznikající dlouhým vařením syrovátky a mléka z kravského a/nebo kozího mléka. Karamelizací mléčného cukru získává hnědou barvu a nasládlou chuť. Jako chutná mi to, ale jak spořádáme celou kostku moc nevím.
Napište první komentář