Ač jsme večer vyhlíželi polární záři co pět minut, tak se dneska neukázala, nebo ukázala až když jsme spali. Každopádně i tak bylo krásný hvězdný nebe, protože tu skoro není světelný smog. Spalo se nám opět dobře. Až tak, že jsem dolů slezl až někdy před devátou. Dneska je v plánu hlavně protější ostrov Gimsøya a pak se uvidí. Zdá se, že přes noc trochu ustál bouřlivý vítr a obloha je skoro vymetená, takže se zase nestačíme kochat, kolik je kolem skvělých výhledů. Ostrov prvně objíždíme od východu, abychom dojeli ke zdejšímu kostelu, jehož současná podoba je z roku 1876. Malý dřevěný kostel je obklopen starým hřbitovem s několika litinovými náhrobky a kříži. Má to zde zvláštní atmosféru, ale vichr nás docela rychle zahání zpět do auta.
Na okraji golfového resortu (působí až nepatřičně a trochu se divíme, jak v tom neustálém větru od moře mohou vůbec ty míčky nějak smysluplně odpalovat) parkujeme u nástupu na trek na Hoven.
Cesta prvně vede trochu bažinama a pak se začíná šplhat nahoru. Kopec má celkem 368 metrů, ale z této strany nevypadá jako kolmá stěna a výstup s občasnými pauzami dáváme docela dobře. Vítr vane, sluníčko svítí a je nám fajn. Nahoře nás čekají kruhové výhledy na okolní ostrovy, kvůli tomu jsme sem přece šli, ne, abychom mohli říkat, že jsme vylezli na horu Hoven žejo!
Tady je hezky vidět protější ostrov s naším domečkem kdesi vpravo.
A tady nádherně vypadají pláž docela pod kopcem, na kterou se taky chystáme. Právě okolo proletěli dva majestátní orli, to mám velkou radost. Jinak tu jsme tak trochu v mezidobí ptačího pozorování. Letní obyvatelé už jsou pryč a zimní ještě nepřiletěli. Jinak je ostrov totiž vyhlášenou lokalitou na birdwatching.
Dolů seběhneme svižně a vlastně se divíme, jaký kus jsme se nahoru vydrápali. Přesouváme se kousíček na onu pláž Hovstranda, kde je fakt bělostný jemňoučký písek.
Svítí sluníčko, tak nám to nedá a zouváme boty. Necháváme se sem tam ošplouchnout vlnama, ale voda je fakt hodně ledová. Přemýšlíme, zda se tu aspoň v létě dá někde koupat, ale asi to bude fakt jen pro otužilce. Ale smáčet nohy v Severním moři za polárním kruhem je přece jenom super zážitek.
Bude pomalu jedna hodina a stavujeme se tak domů udělat si lehký oběd. Konečně otevíráme uzeného lososa místní produkce, rozpékáme bagety a plníme je ještě grónskými krevetami. No je to super, ale moc se sedačkách nerozvalujeme, nebo by se nám už nechtělo ven, a to by byla škoda. Dál totiž chceme jet na severozápadní pobřeží našeho ostrova Vestvågøya. Cestou náš zláká jedna z nově upravených vyhlídek Torvsdal – nabízí výhled na protější břeh zálivu s divokou horskou hradbou, moc hezký.
Naše cesta pokračuje s odbočkou do původně rybářské vesničky Unstad, která teď funguje hlavně jako surfařské centrum. Jedeme sem na doporučení slečny včera z muzea, protože v jednom z těch surfařských škol je i kavárna s vynikajícími skořicovými šneky. No a dostáváme fakt obří teplé šneky, že je ani nezvládáme dojíst a balíme si je na později. Moc chutný ale každopádně jsou.
Když už jsme tady, jdeme se podívat i na zdejší pláž, na kterou skutečně doráží pořádný vlny. Jako fouká vítr, tak se z té světle modré masy vody ještě rozstřikují drobné kapičky a vypadá to fakt skvěle, až hypnoticky. Dokonce ve vlnách vidíme nějakého blázna surfaře!
Máme ještě trochu času, tak zabočujeme na malou silničku na výhled na hory, co mají tak husté vrstevnice, že na mapě vypadají jako tlustá čára. Kousek stojí i poloopuštěná asi továrna na zpracování ryb a má to taky svoji atmosféru.
Vymysleli jsme ještě jedno odbočku do vesničky Eggum a lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát. Prvně zkoumáme ruiny německé pozorovací věže z doby 2. světové války, ale hlavně obdivujeme okolní svahy plné oveček, které mi opravdu hodně připomenou Faery. Vlastně o nich dneska mluvím fakt hodně a taky na ně hodně myslím, jak to byla super dovolená.
Kousek dál stojí druhá ze sochařských instalací v krajině, na kterou je dokonce směrovka už od hlavní silnice. Je to taková železná hlava na kamenném sloupku a vypadá fakt hodně zajímavě a vizuálně působivě.
Co ale zaujalo hlavně Peťu, byl vodopád valící se z hory do jezera, kolem kterého jsme šli. Míříme tedy tam a na šotolinové cestě nás předjíždí auto. Pomáháme starší paní zavřít ovčí branku a dáme se s ní do řeči. Je místní, chová ovce, pracuje v Leknes a její manžel je rybář. Zrovna jede sbírat nějaké plody (později vydedukuju, že borůvky, protože taky nějaké najdeme). Divíme se, proč k vodopádu vedou elektrické dráty a ukazuje se, že pod ním je malá elektrárna zásobující patrně vesničku Eggum proudem. Samotný vodopád je taky moc super, takže jsme nadšený.
Cestou zpátky už se slunce hodně sklání a ozařuje okolní krajinu úžasným světlem
Do toho to moře s vlnama a tady dalšíma surfařema a taky všude ovečky… No nemůžeme se odsud skoro odtrhnout.
Cestou domů podruhé stavíme na vyhlídce Torvsdal, protože je zrovna západ slunce. Vlastně všechny mraky jsou do růžova, na západě skoro do ruda a mezitím prosvítá blankytná obloha. Tohle je skutečně prvotřídní podívaná a právem si vysloužila i dnešní úvodku.
V domečku veřeříme, blogujeme a jsme trochu smutní, že zítra se už balíme a míříme dál. Hodně jsme si to tu oblíbili a bydlelo se nám zde opravdu moc příjemně. Tak dobrou noc!
Napište první komentář