Dobrý večer z domku na pobřeží ostrova Vestvågøy, ale pěkně po pořádku. Spalo se nám docela dobře, probudili jsme se hezky před zazvoněním budíku a někdy po deváté vyrazili na snídani. Hezky jsme se najedli – musíme si to užít, protože je to na dlouhou dobu naposled, co se o nás někdo postará.
Petr se dušoval, že u balení je vždycky první, což byla nakonec pravda. Byl jsem ready sice dříve, ale zapomněl jsem si obout boty, takže čekat musel on! Do zamračeného dne jsme vyjeli poklidně po desáté a zamířili po silnici E10 zbudovanou během 2. poloviny 20. století a pojmenovanou podle krále Olafa V. Cestou jsme dokonce potkali letadlo mířící k letišti, proletělo vlastně docela nízko nad námi a já poprvé, ale rozhodně ne naposledy, obdivoval Peťovu roky pilovanou schopnost řízení a focení zároveň. Pevninu jsme opustili přes most Tjelsund a přejeli na ostrov Hinnøya, součást Vestrál. Tady máme most hezky z obou stran – focení z auta praktikujeme hodně, občas i někde zastavíme a kocháme se nádhernou podzimní přírodou a majestátnými horami, z nichž stékají nesčetné potoky, říčky a řeky v desítkách vodopádů.
Kousek dál jsme neodolali zastávce u malé pláže s bílým pískem a azurovou vodou spojující s pevninou malý poloostrov. Vypadá to, že je odliv a všude jsou mušle a hromady čas. Kolem žluté lesy a cáry mlh a mraků, jsme nadšený!
Dále je v plánu krátká zastávka v Lødingen v supermarketu, abychom si koupili nějakou svačinu/oběd před túrou před námi (já hledám hned bonbónky a pár si jich do sáčku namíchám, výběr lékořice je ale na můj vkus dost omezený). Silnice se různě vlní kolem fjordů a otevírají se nám stále nové a nové výhledy. Když se řidič kochá příliš a malinko sjede bokem k některé ke krajnici nebo k dělicí čáře, auto ho upozorní pípáním. Hodně nás má pod kontrolou, ten malej hybrid. Magistrála pokračuje i přes několik tunelů, kde testuju schopnosti foťáku na mobilu a tohle vyšlo docela hezky.
Za drobného deště dojedeme na parkoviště pod národním parkem Møysalen, v autě poobědváme a natěšení se vydáváme na značenou stezku vedoucí až na samotný Møysalen, horu vysokou 1262 metrů. Je to 11 km a až nahoru určitě nepůjdeme.
Ono by to asi ani nešlo stihnout, jak nám sděluje patně zdejší větrem ošlehaný turista výše. Cesta vede zprvu kolem jezera Storvatnet listnatým lesem plným mechů a lišejníků a hlavně vody. Jako poslední dny asi hodně pršelo, tak je půda uplně nasáklá. Potůček prvně musíme překonat po kluzkých kládách, dál už je místo pěšiny jen v různé míře tekoucí voda nebo blátíčko.
My se ale nedáme odradit, protože jinak je tu moc krásně, skvělý vzduch, žádný lidi, ticho a klid. Drápeme se nahoru k burácející řece, jejíž přítok musíme přeskákat po kamenech. Tady už mám docela obavu, že tam prostě sklouznu, ale nové boty to naštěstí dají. Tady to Peťa hravě překonává, je jako kamzík.
Naším skromným cílem je malé jezírko za terénní hranou, kde se otevírá skvělý výhled na okolní štíty, i na samotnou nejvyšší horu s dvouzubým vrcholkem. Nahoře se honí mraky a začíná docela pršet, takže podle plánu míříme stejnou cestou zpět.
Rostou tu různé rašelinná druhy – klikva, vachta nebo nespočet mechů a lišejníků, třeba tahle nádherná dutohlávka červcová nebo něco jako játrovka (?).
Petr mě natáčí, jak opatrně sestupuju po blátivé stezce a o kus dál mu podklouzne noha a už sedí v blátě. Naštěstí to nebyly kameny a kalhoty se vyperou, takže se nic nestalo. Jen to dokládá, že jsme si sice vybrali docela krátký výšlap, ale vzhledem k okolnostem docela náročný. Dole u auta je zase docela jiné světlo a protější svahy slunce krásně osvětluje.
My ale musíme dál, cesta je ještě do ubytování dlouhá. Krajina pořád nádherná a najednou dokonce značená vyhlídka! Tam musíme, takže zajíždíme na kruhový plácek, kde se parkuje dokolečka a dál pokračují dřevěné schody. Vyhlídka se jmenuje Austensfjorden a je součástí scénické trasy kolem silnice. A teda ten výhled je fakt až kýčovitě krásnej, to se snad ani nemůže, si říkáme.
V asi největším městě Lofot (na které jsme přejeli krátce před vyhlídkou po dalším mostě) Svolværu nakupujeme na večeři a celou neděli, kdy jsou v Norsku obchody zavřené. Nabídka je zajímavá, neodoláme místnímu uzenému lososu nebo tresčím karbanátkům a nakupujeme docela velkou tašku nejrůznějších dobrot. Ubytováni jsme na vedlejším velkém ostrově Vestvågøy, naproti hoře Hoven (nesmějte se, tohle sousloví se s náma táhne dneska už půlku dne), vedle které se zrovna objevuje kousek duhy. Máme pro sebe celý domek s kuchyní, prostorným obývákem, terasou a podkrovím. Děláme si rozpékané bagetky s na másle osmaženými tresčími plackami a jsme hodně spokojený. To byl podařený den! Autem jsme dali snad kolem 100 km, pěšky maximálně pět, ale myslím, že jsme možnosti využili na plno a těšíme se, co zítra.
Napište první komentář