Další cesta opět slibuje hned od prvního několik poprvé. Konečně jsme se dohodli s cestovatelským a blogerským guru Peťou (doporučuji sledovat jeho zápisky z cesty na https://nalofoty.tumblr.com/, určitě bude mít víc vtipných historek a víc fotek nás) a vyrazili společně, a to na norské souostroví Lofoty. K odjezdu jsem si nadělil ještě čtvrteční návštěvu Prahy kvůli speciálnímu koncertu mé oblíbené zpěvačky Emiky v planetáriu, což bylo hodně skvělý. Akorát jsem se do postele dostal kolem jedné před pátou už musel vstávat. Šup na bus na vídeňské letiště a poprvé samostatně projít všemi procedurami. Všechno jsem zvládl self-servise, což se posléze ukázalo jako trochu riskantní, jak zjistíme v Oslo (nebo Oslu, má se to skloňovat? Petr tvrdí, že ne). Se souputníkem se potkáváme na letišti, doletěl z Prahy chvíli po mém příjezdu. Protože je členem Star aliance a fakt hodně často lítá, má přístup do salonků, což byl pro mě doposud uzavřený svět. Naštěstí tam může protáhnout i hosta a já mám taky možnost dát si druhou snídani a natáhnout si nohy. Je to malinko elitářské, ale příjemné. Dvojité espresso mě dobře postavilo na nohy.
Ještě chvíli zevlujeme u gatu a pak nasedáme do menšího letadla a dvě hodinky letíme do Oslo. Z Vídně vzlétáme za jasného počasí a celkem brzy koukám, že nalevo je vidět nějaké větší město. Přemýšlím, co to je a Peťa na první dobrou podle letiště poznává Prahu. Pak ještě letíme kolem Děčína, Drážďan a Berlína, ale mraky houstnou a do Oslo už sestupujeme přes notnou mračnou deku a podle očekávání prší. Petr mi už ve Vídni říkal, že se nám kufry patrně automaticky neodbavili až do cílového letiště Evenes, ale budeme si je tady muset vyzvednout. Ještě se na to ptá letušek, které ví podobně málo jako paní v Praze. Nakonec se ukázalo, že naše kufry skutečně v Oslo vyjely a museli jsme je znovu nechat odbavit. Kdybych letěl sám, vůbec by mě to nenapadlo, protože samoobslužný systém se tvářil, že vše je v nejlepším pořádku a kufr si vyzvednu až večer.
Sice prší, ale já naléhám, ať se zajedeme podívat do města. Peťa už sem před asi dvaceti lety trochu létal, ale známá místa si taky rád osvěží a máme před sebou nějakých šest hodin času. Zkušeně kupujeme jízdenky v automatu a za pár minut už rychlostí 160 km/h pádíme do centra města. Můj první úkol je ulovit něco k snědku, protože nemám jako Petr připravený svačinky. Mé jezení bagety bedlivým okem sleduje mladý racek a následně sezobne každý drobek, který mi odpadl od úst. Celkově je tu hodně racků, což se mi líbí, jsou takoví legrační, jak se kolíbají všude kolem.
Je šedivo a prší, tak máme v plánu jen krátkou okružní procházku po centru. Hned u nádraží stojí budova Opery, dokončená roku 2008 a ověnčená řadou cen. Je to obrovská masa z bílého mramoru pracující s rampami, po kterých lze vystoupat na střechu a projít se kolem hranolu jevištní techniky.
Naproti je ani ne před rokem otevřené Munchovo museum ukrývající slavný výkřik.
Spolu s okolními šedavými budovami a stejně zbarveným nebem se před námi otevírá vpravdě skandinávský pohled, který nás ale hodně baví a líbí se nám. Za slunečného počasí to tady má určitě i uplně jiné kvality, ale i tak jsme spokojení.
Ještě se projdeme parkem kolem bývalého hradu a vojenské pevnosti Akerhus.
Nemineme ani slavnou oselskou radnici (expresivně-funkcionalistickou stavbu dokončenou až roku 1950) směřující průčelí symbolicky k moři, respektive fjordu po hlavním městě pojmenovaném.
Pěší zóna působí hodně příjemně, stejně jako obchody na ní se nacházející. Navíc jsou zde všude čerstvě (i když trochu humpolácky) vysázené vřesy, což působí hodně dobře.
Poslední, co jsem si usmyslel vidět, je zdejší protestantská katedrála. Vlastně docela maličká stavba původně z konce 17. století, s mixem barokního a klasicistního vybavení, a hlavně s nástropní výmalbou patrně z doby po roce 1950. Fotogenické to je, hezké už o něco méně.
Ačkoliv ještě máme čas, bloumat v dešti se nám už nechce a na letiště míříme s velkým předstihem. Rychle jsem si zvykl na pohodlí a možnosti letištního salónku a rád využiju další Peťovo pozvání a společně tu trávíme večeří a psaním blogu zbylý čas do odletu.
Pak promýšlíme černé scénáře, co by se mohlo pokazit, když nám zatím cesta tak hezky vychází. No vymysleli jsme toho hodně, ale nakonec se stalo jen to, že let byl asi 20 minut opožděn. Tak jsme pozorovali ruch kolem letadla, kam se nakládaly různé věci a kolem jezdila roztodivná vozítka.
Let do letiště Harstadt/Narvik v Evenes jsem skoro celý prospal. Vystoupili jsme opět do deště a malým, ale celkem novým letištěm jsme zamířili k jedinému zavazadlovému pásu a k přepážkám autopůjčoven. Za přepážkou už bylo prázdno, ale Petr zkušeně za rohem objevil self check-in kiosek! Tak neohroženě vložil řidičák a nechal si vydat klíč od Toyoty Corrola, která na nás čekala opodál na parkovišti.
Ukázalo se, že je to hybrid, to je i pro Peťu novinka, tak jsme zvědaví, jak to celé funguje. Do Hotelu jedeme asi tři minuty a dostáváme malý pokojíček ve spodním patře, dopisujeme blog a těšíme se po dlouhé cestě do postele. Tak dobrou noc!
Napište první komentář