Poslední den bude ve znamení přesunů. Ale hezky od začátku – probudili jsme se do ospalého kempu u jezera. Rozhodli jsme se, že budeme poctiví a svůj pobyt (vlastně jen legálně postavený stan) uhradíme. Recepce ale otevírá až v devět, smůla, musíme na vlak, takže mizíme bez placení a vlastně to vidíme za poskytnuté služby (žádné) jako spravedlivé řešení. Za hodinku dojedeme do Zhořelce, kde už jsem byl dvakrát. Pořád je to zde ale skvělé, jen si více všímám historizující a secesní architektury – některé ulice vypadají v podstatě jako někde v Brně.
V kostele sv. Trojice to pořád stejně páchne a polská část města je pořád stejně fascinující, teď už i včetně nově postaveného historického předmostí evokujícího asi renesanční podobu.
Původně jsme chtěli zpět jet přes Slezsko, ale vlakové spojení to moc reálně nedovoluje nebo nespolupracuje Interrail – dopravce v Libereckém kraji ho neuznává. Takže jedeme do Drážďan a pak k prasknutí nacpaným rychlíkem ICE jedoucím až z Flensburgu u dánských hranic do Prahy. Cestu strávíme v uličce. V Praze naštěstí dvě místa ulovit zvládneme a stylově Vindobonou jedeme do Brna, stejně jako jsme jí jeli z Brna do Vídně na začátku cesty. Kruh se uzavírá, za námi 12 dní, 4 státy, 48 vlaků, skoro 3200 km a den a 17 hodin ve vlaku.
Já už se těším, co se naplánuje příště, Rob se utvrzuje ve své negaci k polské správě dříve německého území. Zpětně musíme oba uznat, že krátká návštěva Polska byla spíše odstrašujícím příkladem, jak opravdu ne. Interrail je ale uplně skvělá věc a německé vlaky nebyly zdaleka tak přecpané, jak jsme se báli. Jen nám občasná zpoždění cestu několikrát zkomplikovala. Ale nic, co by se nedalo nějak vyřešit. Tak čau!
Napište první komentář