Rychle pryč z Międzyzdroje a přecpaným vlakem do Štětína. Jakoby snad 9 euro ticket platil tady a ne v Německu. Štětín je městem kontrastů – nové nádraží, jinde chodníky a silnice zalátané a děravé, skupina pruských cihlových úřadů kousek od nádraží, sporadicky se vyskytující staré domy v centru.
Mezi tím paneláky a renesanční zámek.
Je z toho všeho spíš cítit zmar a trochu pošlapaná minulost. Dáme si ve městě kokosové ice latté a v jídelně na autobusáku ukrajinský boršč, žurek a pelmeně.
To bylo moc dobré, teď nás čeká vlakový přesun do Chotěbuzi – tři přestupy, z toho dva v Berlíně. Kupodivu to všechno nějak zvládneme. Vystupujeme v dolnolužickém a extrémně pravicovém centru Cottbusu a máme asi dvě hodiny na jeho průzkum. Malé nádraží původní úzkokolejky, architektura 19. století a v parku obrovské secesní divadlo – zatím dobré.
Centrum to na konci války asi hodně schytalo, ale východní Němci obnovu zvládli na rozdíl od Štětína se ctí. I panelové konstrukce se přizpůsobily charakteru původní štítové zástavby.
Asi nejhezčí je ale cihlový devatenáctkový areál elektrárny a mlýna.
Docela se nám tady líbí, ale musíme se posunout o dvě zastávky dál ke kempu u přehrady Spremberg. Recepce je zamčená, pán vedle v kiosku nás prvně trochu zakaboněně odmítá, ale pak svolí, že zaplatit je možné zítra. Zapomněl nám ale říct, že záchody a sprchy jsou přístupné jen na vstupní kartu, kterou nám nedal. Musíme tedy do lesa, respektive do rákosí. Koupání je ale moc příjemné – celkově jsme měli hodně štěstí na kempy u krásné vody. Přehrada je trochu vyschlá a extrémně mělká, brousíme koleny o dno.
Teď už jen ohřát soljanku, sníst octové brambůrky a naposledy do stanu.
Napište první komentář