Dneska se spalo docela dobře, tentokrát rušili jen trochu hlučnější sousedé a k ránu všude okolo huhlající hřivnáči. Ráno jsme vyřešili placení (10 euro, velice přátelská cena). Šup na nádraží a přecpaným vláčkem přesun do blízkého Wernigerode. Pán v kempu říkal, že je tam jedna ulice hrázděných domů, ale brzy zjišťujeme, že je to v podstatě druhý Quedlinburg, jen možná i více turistický.
Bude slunečný den a navíc zpozorujeme, že je zde další zámek z 19. století nad městem, což Roba nenechává chladným a chystá se nahoru vylézt. Já další romantické interiéry oželím a radši zapluju do kavárny na višňový koláč a černé wafle na slano. Ukáže se, že servírka, se kterou komunikuji lámanou angličtinou je Češka. A to už nám na ulici při hledání bankomatu radila jiná. Ještě jsem zašel nakoupit, sraz máme na nádraží.
Další etapu cesty totiž absolvujeme po trati s metrovým rozchodem snad i soupravou taženou parní lokomotivou, která nás vyveze až na Brocken (1141 m.), nejvyšší horu pohoří Harz, na jehož úpatí právě jsme. Nakonec ale vagónky veze lokomotiva dieslová, což nás trochu zklamalo.
Vyjma nás jedou jen skoro samí důchodci. Tušili jsme, že pohoří bylo poměrně hodně poškozeno kůrovcem, ale naskytl se nám obraz zkázy. Smrkové lesy jsou v podstatě všechny suché a správa NP je nechává ve většině plochy svému osudu.
Když vjíždíme do stanice Drei Annen Hohne, kde je odbočka na Brocken, vlak náhle zastaví s posledním vagonem ještě na přejezdu. Tady dobrou čtvrthodinu stojíme a blokujeme dopravu. Ukazuje se, že lokomotiva je nepojízdná. Do stanice nás musela odtáhnout parní mašinka odpojená od vlaku čekajícího ve stanici.
Musíme vystoupit a na poslední úsek cesty přesednout do nové soupravy tažené párou! Většinu cesty strávíme na podstavku mezi vagony, takže nám do očí a do vlasů létají saze. Dojedeme fakt až nad hranici lesa těsně pod vrchol Brockenu. Spolu s námi vysednou hory důchodců, co se na vrcholu vyfotí, dají si drahé pivo a zase pojedou zpátky. Je zde velký vysílač a bývalou sovětskou základnou.
Po bývalé vojenské cestě rychle klesáme směr Bad Harzburg vzdálený 16 km.
Po docela dlouhé době dojdeme k přehradě Eckertaal – kolem jsou vřesoviště a na cestě Robert zpozoruje miminko mloka, roztomilé. Hranice mezi NDR a NSR vedla přímo uprostřed hraniční hráze.
Máme před sebou ještě dlouhou cestu a začínáme být dost utahaní. Jdeme trochu cik-cak, na mapě se to zdá docela přímé, ale to poměrně náročná kratší stoupání a klesání listnatými lesy až k radu Harzburg, na jehož úpatí je nová turistická lanová dráha sloužící asi spíše jako adrenalinová atrakce.
Kolem půl deváté se nám na pokraji sil podaří dojít do kempu, kde akorát zastihneme paní z recepce, která nám prodá i chlazené pivo. Je obrovská vzdušná vlhkost, takže nám to přijde vhod. Komunikativní Robert, který má na starost prakticky všechny německé konverzace, se dá do řeči i s jinou paní, která nám pak jen tak donese piva. Milé. Ohřejeme fazole a honem spát, máme toho dost.
Napište první komentář