V noci prvně křičela nějaká zvířata (spatřen plch šplhající uvnitř po zdi) a bouřka se silným deštěm nás taky neminula. Takže jsme večer učinili dobré rozhodnutí. Probudili jsme se do mlhy a oproti včerejšku docela chladu až o půl deváté.
Posnídáme a kloužeme po vlhkých vápencích dolů ke kostelu Mariazell. Kolem zase nádherný les: lilie zlatohlávek, jarmanka, lýkovce a hromada vonícího medvědího česneku. Dole u kostela je již vzpomínaný vydatný pramen, kde se Robík i trochu omyje. Chce být na památný hrad Hohenzollern ready.
Chtěli jsme být u vstupu původně na desátou, ale vydrápeme se na kopec až o půl dvanácté. Zřízenec nás informuje, že vstupenky jdou koupit jen on-line, tak chvíli zápasíme s technikou a kupujeme. Jedna je za 22 euro, tak snad to bude stát za to. Na informacích odhodíme krosny, R si stáhne aplikaci s výkladem a můžeme volně všude, kde nás pustí. Hrad je podobně jako Sigmaringen hlavně romantické sídlo z 2. poloviny 19. století. Navštěvujeme protestantskou a katolickou kapli (zde i nějaký středověk), a pak klenotnici s řadou předmětů vážících se k rodu Hohenzollernů, pruských a německých panovníků. Robert je hodně ve svém živlu a vše pozorně zkoumá, já spíš čekám na nádvoří. Čas se nám trochu nachyluje…
Další na řadě jsou reprezentační a obytné pokoje, další opuletní romantismus, který bez citové vazby k rodu spíše proletím.
Pak ještě spletité sklepení a terasy s nádhernými výhledy a máme rázem půl třetí.
Sejít musíme do Hechingenu na vlak. Není to moc daleko, ale jsme trochu stahaní. Hechingen je trochu podivné město s klasicistním svatojakubským kostelem, kde snad nemají v centru žádnou hospodu, kam by nás lákalo si sednout.
Tak jen koupíme něco v pekárně a jdeme na nádraží – opuštěná budova, jeden perón a nikde nikdo. Máme ale dost času, tak posvačíme. Když podruhé někde poblíž uslyšíme zvuk brzdícího vlaku, zbystříme. Ukazuje se, že normální nádraží je ještě o kousek výše, takže se musíme přesunout.
Cesta do Stuttgartu přes moje oblíbené Tubinky (Tübingen) proběhne ok, na přestup máme taky dost času, tak si ještě koupíme pivo do vlaku. Rychlík do Norimberka jede skoro na čas a krásně si sedneme. Jenže kousek za Stuttgartem zastavíme a ukazuje se, že budeme muset jet kvůli nehodě oklikou uplně jinudy. Hodně se zpozdíme, ale naštěstí je Norimberk naše cílová destinace, kde máme kousek od nádraží zamluvený hotel. Vystupujeme v mumraji města vlastně jen se zpožděním dvaceti minut. Hotel je v ulici s hospodama a jde se tam jako do herny, jen se před ní zabočí do dveří vlevo. Ocitáme se v činžovním domě, kde hotel okupuje 2. patro a mezonet. Je zde hrozné vedro a na recepci shrbená, ale moc příjemná stařenka. Dostáváme klíč (!) od pokoje a ubytujeme se. Pak ale neodoláme volání města a vyrážíme na noční procházku. Já jsem tu byl asi před deseti lety v zimě a teď mi město přijde skoro i zajímavější.
Kousek od Dürerova domu se nám podaří najít ještě otevřenou hospodu, tak si na náměstíčku dáme po desáté pivo. Dobrou!
Napište první komentář