Noc byla krušná – zvuky, vítr, tvrdé lože, rýma. Nějak jsme to ale do sedmi přečkali, uvařili si snídani a kávu a ještě si stihli zaplavat v Bodensee, paráda. Po deváté už jedeme s jedním přestupem směr Sigmaringen. Cestou obdivujeme sem tam zachované mechanické zabezpečení trati – návěstidla apod. To už se u nás skoro nevidí. A taky jsme opustili Bavorsko, jsme v Bádenku-Württembersku. Do Sigmaringenu jsme dojeli kvůli zámku rodu Hohenzollernů, který se tyčí nad městem.
V centru probíhají městské slavnosti – pivo, stánky, dechová hudba, vedro a lidi. My ale prvně míříme právě na hrad/zámek. Můžeme si celé patro a další prostory projít sami s audioguidem, což je uplně super. Celý objekt je po požáru v podstatě z 2. poloviny 19. století, což je hodně vidět. Hlavně R si hodně užívá vyprávění o celé řadě význačných osobnostech rodu a jejich osudech. Mají zde hodně trofejí a hodně zbraní a gotické gobelíny.
Mrkneme ještě do bývalých stájí s kočáry a rokokového kostela. V plánu je pivo a něco k snědku, ale prvně se vyškrábeme ke kapli sv. Josefa, odkud je krásný výhled na město a zámek.
Ale honem zase do města, vedro je moc velké a pivo volá. Ve stánku si koupíme místní pšeničné, sedáme pod stan a najednou se utvoří špalír a přijde místní dechová pochodová hudba a za ní snad deset souborů v renesančně působících kostýmech
Bubny, píšťalky, dechové nástroje,… Je z toho cítit historie, až je to trochu dojemné.
Dáme si dvě hefe weissen, až jsme z toho na slunci skoro opilí. Do parku u nádraží si koupíme langoše, co jsou plněné zeleninou a nějakým jogurtem se špekem. Oproti českým langošům nasáklým olejem je to příjemná změna.
Dál do Jungingenu jedeme s přestupem v Gamertingenu. Jede se idylickou krajinou kolem průzračné říčky, ale jedeme hodně pomalu, až nabereme sedm minut zpoždění, což je přesně tolik, co potřebujeme na přestup. Přípojný vlak ale ukazuje přísnou tvář a na minutu přesně odjíždí nám před očima. Další jede za dvě hodiny, takže se rozhodneme, že cestu k další zastávce na trati absolvujeme pěšky. Prvně nahoru lesem k jeskyni Aulenhole, která je velkým dómem, kde je příjemný chládek. Celkem jdeme asi 6,5 km, z toho minimálně dva jsou na slunci, což je dost otravné a vyčerpávající. Do vesničky Gauselfingen dojdeme asi s půlhodinovým předstihem. Zrovna tu končí nějaká pouť, ale my čekáme za zastávkou ve stínu na vlak. Do Jungingenu je to docela kousek. Je 18:45 a nás čeká ještě asi 8,5 km nahoru na náhorní plošinu Švábské Alby. Cesta stoupá smíšeným lesem s lesními jahůdkami a skoro až horskou květenou. Přes vápencové skály se vydrápeme nahoru, kde jsou pole a pastviny, mezi tím obří borovice a buky, a to jsme kolem 900 metrů vysoko.
Už jsme docela zničení, ale nabije nás nádherná vyhlídka do údolí a na hrad Hohenzollern v záři zapadajícího slunce.
Na vrchol Zollern Horn je to už kousek. Je lehce po deváté a ještě tu jsou lidé, je to totiž oblíbený Instagram spot. Jsou tu třeba Číňané s dronem, i když je to zde výslovně zakázané. Původně jsme mysleli, že dojdeme až dolů ke kapli PM Celenské, kde je pramen pitné vody, ale sil ani světla už mnoho nezbývá. Navíc je tady prostorný nouzový přístřešek. Uděláme si kuskus s dobromyslí a lehce osmaženými kousky párků (původně plánovaný nad oheň, ale ten se tu rozdělávat nesmí). Sníme večeři s pohledem na hrad ve večerním světle, na obzoru oblohu prosvětlují blesky. V noci má být bouřka, tak jsme rádi za přístřešek, ve kterém pro jistotu stavíme stan. Dneska to bylo náročné, tak jsme zvědaví na noc, a co nám připraví zítřek.
Napište první komentář