Hurá, dnešní den přinese nové zážitky, ranní stávání je sice brzké, ale nese se na pozitivní vlně. A i ta Kodaň se rozhodla ukázat nám svou vlídnější tvář. V následujících dnech předpověď hlásí jasno. Možná trochu provokace, ale nám to nevadí. K snídani si dáváme napoleonshatte, což je pečivo ve stylu božích milostí, ale plněných marcipánem. Jsou dobré a hutné. Matějovi stačí jedna, já neumím přestat jíst, dokud mám takzvaně na talíři.
Vše probíhá dle plánu a brzy jsme na letišti. Chtělo by se skoro napsat, že brzy opustíme pevninské Dánsko, to ale vzhledem k poloze Kodaně není pravda. Hej Kodani, nechceš se trochu posunout? Dnešní let bude se skandinávskými aerolinkami SAS. Výhodou je, že nemusíme čekat žádnou frontu, a můžeme se kompletně odbavit sami. V určité míře to známe, jak online odbavení, tak kiosky na letištích jsme již použili, ale tady můžete i úplně bez pomoci odbavit zavazadlo. Štítek se vytiskne sám, vyhledáme drop off, pomocí skeneru spustíme pás a voilà, batoh míří do vnitřních prostor letiště. Je to prostě fofr, takže máme ještě hromadu času na… sezení na letišti. Venkovní plošinu na pozorování drah jsme nenašli a upatlaná skla u restaurací nás úplně nebaví. Před velmi rychlou bezpečnostní kontrolu se tedy zase dostáváme o fous dál a u gatu, kde již čeká naše letadlo, si krátíme čas čtením. Chvilku před devátou jsme voláni do letadla a překvapuje nás, že nalodění je také ve stylu udělej si sám. Načítáme tedy čárový kód palubní vstupenky a turniket nás pouští do letadla. Tady prostě letištní personál není potřeba!
Let trvající dvě hodiny docela uteče, čteme střídavě knihy a palubní magazín, ve kterém Matěj najde zajímavé několikadenní turistické trasy v severním Švédsku, které by se daly možná využít na nějakém z následujících výletů. Ale to už skoro klesáme. Nejdříve obdivujeme krásně načechrané mraky, které vypadají jako planeta z jiné dimenze. S různými kopci a tak dále. Postupně klesáme do mlžného oparu a letíme v něm poměrně dlouho, dokonce se v něm otáčíme i do protisměru. Vtipkujeme, že v mlžném oparu, ve kterém není vidět na krok, i přistaneme. A nejsme daleko od pravdy. Oblačnost je zde opravdu nízká a vynořujeme se z ní jen chvíli před přistávací dráhy. Můžeme tak sledovat dramatické útesy, vrcholky kopců skryté v oblacích a první faerské vesničky. Vypadá to opravdu nádherně. Vítejme v nové časové zóně. Hodiny zpět jsme ještě nikdy neposouvali.
Na letišti Vágar je vše rychlé. Vyběhneme na letištní plochu, vstoupíme do letištní budovy, za pár vteřin sebereme batoh a jsme venku. S takhle malým letištěm jsme se setkali poprvé. Jeden terminál, jeden posuvný pás, dvě odbavovací přepážky a malá kavárna. To je vše. A líbí se nám to, protože není čas ztrácet čas… A autobus nám jede za necelé čtyři hodiny.
Na informacích tedy sebereme různé brožurky, v kavárně zakoupíme otevřený sendvič, bagetu, kávu, čaj a po rychlém občerstvení (Matěj platí v DKK a nazpět dostane FOK) vyrážíme vstříc novým zážitkům. Hned před letištním terminálem potkáváme první ovce. To nás pobaví a přemýšlíme, zda i v jiných zemích můžou přijít ovce až do letištních prostor… Trošku to připomíná Japonsko, kde lezli srnky do obchodů. A je to roztomilé. Ukazuje to na zdejší soužití s přírodou. Rozhodneme se pěšky dojít do dva kilometry vzdáleného Sørváguru, kde má začínat nás autobus. Cestou obdivujeme zdejší malebné scenérie a opravdu si užíváme každý krok po zdejší půdě. Už od začátku je jisté, že zdejší příroda přinese zase úplně jiné poznatky, nic takového jsme totiž ještě nikdy neviděli. Ten klid. Ticho. Nádherný vzduch. A ty scenérie! Bože, zatím to vypadá na naprostý relax. A navíc bez hord turistů. To je též jeden u důvodů proč jsme zvolili právě Faerské ostrovy a ne třeba Island.
Cesta utíká rychle, protože nevíme co sledovat dříve. V mlžném oparu shlížíme do dálky na ostrov Mykines, obdivujeme černý oceán, všudypřítomné stékající potůčky či se jen kocháme pohledem na okolní ptactvo. Líbí se nám i přistávací dráha postavená na násypu, při přistání jsme si její konec mohli prohlédnout docela zblízka. Hodně nás baví racci, kterých je tu hodně. Okupují každou lampu a každou střechu v dohledu. Dokonce i potkáváme i jednoho, kterému chybí noha. Působí jako strážci zdejšího pořádku a občas nás okřiknou. Bez nadšení nenecháváme ani zdejší domy, zejména ty se zarostlými střechami se nám opravdu líbí… Těch prvních vjemů je opravdu hodně, přemýšlím, zda se nám to tu omrzí, nebo si to dokážeme užívat celou dobu.
Cestu nám ale naruší nová zkušenost. Respektive jen mě. Matěj se nenechá vykolejit, tenhle můj šok a následující ostražitost totiž nedovede pochopit. Zjistíme totiž, že psi jsou tu na volno a mohou si pobíhat kam se jim zachce. To je něco na mou kynofobii. Naštěstí to není tak hrozné jako v Turecku, takže se s tím nějak srovnáme. Když sejdeme k oceánu, žádné psy již nepotkáváme. Zde dochází k tradiční ochutnávce vody a je mnohem slanější, než jsme zvyklí. Nakonec zamíříme do přístavu, kde má náš autobus začínat. Bohužel se nám zde nedaří najít značenou zastávku, proto se rozhodujeme, že raději nebudeme nic riskovat a zamíříme zpět na letiště.
Stíháme to úplně v pohodě, ještě se rozbíhám na parkovišti, abych si zahrál na plane spottera a vyfotil přistávající let Atlantic Airlines na domovském letišti, ale bohužel o fous nestíhám a můžu již jen sledovat letadlo, jak roluje k terminálu. Smolík. Ale zase již brzy přijíždí autobus. Staví kus od nás, ale předpokládáme, že řidič má ještě několik minut na odpočinek, a pak k nám dojede. Staví podivně na začátku terminálu, navíc má odjezd až za patnáct minut. Ale asi se mýlíme. Řidič nás bedlivě sleduje a po chvíli otevírá zavazadlový prostor asi aby nám ukázal, že se nemusíme bát a láká nás dovnitř. Cesta vypukne za okamžik a my přímo hltáme okolní krajinu – ok, přiznávám, že jako vždy mi to nedá a za chvilku usínám. Ale na nejdůležitější okamžiky jsem se probral. Nekecám! Nepřišel jsem tak o ovci, která nám zablokovala cestu, a museli jsme čekat, než odběhla. Užil jsem si i průjezd 4km tunelem po oceánem spojující ostrovy mezi sebou a budím se i na příjezd od hlavního města.
Rozhodli jsme se, že nejdřív doběhneme na hotel, odhodíme zavazadla a teprve poté si půjdeme Tórshavn projít. Je to jasné, 20kg krosna přeci jen není věc, se kterou bychom si to tu užili. V místním obchůdku – jednom z mála, který je v neděli otevřený – kujeme pečivo. Přijde mi hrozně vtipné, jak nedokážu vyslovit zdejší názvy, takže se směju jak blázen. Prodavačce to nepřijde legrační ani trochu.
Cesta k hotelu vede do strmého kopce, nachází se totiž nad městem, což ale snad slibuje krásný výhled z pokoje.
A taky že jo, pokoje jsou všechny situovány směrem na město, ale jsou v klidné části, takže je vidět jen příroda, pokud přijdeme až k oknu, můžeme se dívat do přístavu. Je to nádhera a doufám, že stejně parádní bude tedy i probuzení. Snad trochu ustoupí mlha a uvidíme pořádně i na druhý ostrov. To by bylo úplně boží. A v koupelně máme mýdlo z oveček! Jak tématické. Pokoj je prostorný, takže OK. Valíme zase dolů, ať si užijeme město, dokud je docela teplo.
Nejdříve pořádně prolezeme historickou část. Barvené domky, zatravněné střechy. Líbí se nám tu. Je to pěkně kompaktní, ale přitom ne až tak malé, jak by se dalo čekat. Docházíme až k parlamentu a vládním budovám a ty jsou neskutečně stylové! Oběhneme i přístav a starou pevnost – na obranu před Turky! Oceánská voda je tu natolik čistá, že můžeme skrz nic sledovat alkouna, která se potápí hledat svou kořist. Nakonec se shodneme, že vlastně máme hlad a bylo by fajn dát si nějakou dobrou večeři a pokud možno ve zdejším stylu. Vybíráme podnik, kde dělají jen fermentovaná jídla (později se Matěj dočítá, že podobné podniky jsou už jen v Japonsku), ale dozvídáme se, že otevírá až za čtyřicet minut. Prolezeme tedy další část města, obdivujeme i zdejší hřbitov, který je zase v odlišném stylu než známe – a Matěj obdivuje narcisky, které tu všude jsou – a vracíme se zpět k restauraci. Nakonec se shodneme, že se nám úplně nechce dávat 4000,- za jídlo a volíme občerstvení z obchodu – chleba a instantní polévku.
Cestou na hotel si ještě užíváme zdejší nenápadné přírodní cestičky schované za domky přímo ve městě, nacházíme sušírnu ryb, obdivujeme vodopád, a nakonec docházíme na hotel. Pouštíme BBC zprávy a nakonec ještě jeden pořád v ČT o léčivých bylinkách… Ale tím to končí. Nic se nemá přehánět a ještě nás tu asi hodně čeká. Jedno je však jisté, už teď to tu milujeme! Vždyť považte, tady jsou i lavičky krásné. Jen ti zdejší jsou překvapivě odtažití… Vikingové.
Napište první komentář