13. den – pondělí, 8. 7., Meskelv – Neiden

Celou noc mírně poprchává, a tak ráno se vstáváním nespěcháme. Snídani za snížených bezpečnostních podmínek vaříme na plynovém vařiči přímo ve stanu.

Krátce na to se vyčasí a tak balíme a vyrážíme směr Varangerbotn napříč lesem, který nám připomíná naše předchozí severské výpravy. Kombinace stromů a dostatku komárů je zjevně podmínkou pro ptačí ráj – lítá tu kde co, včetně slavíků modráčků.

Kolem kaňonu říčky scházíme zpět k silnici a rozhodujeme se jí na posledních pár kilometrů držet: blíží se totiž docela solidní temnota a tušíme, že déšť se bude projevovat vodou. Úplně na čas stíháme dojít ke zdravotnímu středisku jednu vesnici před cílem, kde se schováváme pod stříškou a déšť přečkáváme svačinou. Po dešti dorážíme do Varangerbotnu – není tu skoro nic, ani to není moc hezký. Je tu benzínka, Coop, autobusové nádraží bez jediné cedule – je to spíš místo k nákupu na rozcestí silnic do několika směrů Finnmarky. Je tu ale přírodní rezervace, kde chvíli zevlujeme a moc toho nevidíme – nejzajímavější to tu asi bude v období tahu.

A pak je tu docela hezké sámské muzeum, které postavili někdy kolem roku 2000 a od té doby na něj nikdo ani nesáhl (součástí technického vybavení je i PC s windows XP).

Ale jsou tu self-service vafle a knížky k prodeji, i když většina je v sámštině a norštině. I tak se mi podaří jednu ukořistit.Po další vydatné dešťové přeháňce, kterou přečkáváme v muzeu, kupujeme v Coopu rybí karbanátky a vaříme rybí burgery.

Rozhodujeme se ve Varangerbotnu už dál nezůstávat a raději se podvečerním busem přesunout blíž ke Kirkenes, do jiného prostředí – hodinu a půl od Varangerbotnu je vesnice Neiden a u ní obrovský peřejovitý vodopád Skoltefossen. Ten je větší a hezčí, než jsme čekali.

A i vyhlídková cesta busem sem byla parádní. V písčitém borovicovém lese nad vodopádem stavíme stan a po krátké procházce kolem uléháme k poslední noci venku, v norské (polo)divočině.

-T-