Plán vstát ráno a co nejdříve vyjít do města „překvapivě“ nevyšel, spali jsme jako zařezaní přibližně do osmi. Kunsthistorické trio M+Z+Z bylo ready o něco dříve než oslavenecké duo Z+J (Janička má dneska narozeniny!), takže vyšlo směrem k dómu. Zas až tak pozdě jsme nevstali a pasáž Viktora Emanuela byla o poznání klidnější a snad ještě víc monumentální.
Fronta na koupení lístků do dómu také nesehala až na náměstí, takže jsme si pohodlně koupili vstupenky na desátou a měli ještě čas si ve stánku koupit canolli. Bez toho bychom nemohli říct, že jsme navštívili Itálii.
Čekali jsme, že dóm bude docela obří, ale těch pět lodí a boční kaple tvoří až neskutečně obrovský monumentální prostor. Masivní sloupy mají bohatě zdobené hlavice, klenba je však ryze gotická. Takový stylový mix, avšak skvěle fungující a působivý. Navíc zde funguje turistický provoz i mše zároveň, takže jsme mohli zhlédnout oblaka kadidla a zaposlouchat se do italsky zpívané mše.
Dalším cílem je Pinacoteca Ambrosiana, kde se dneska platí vstupný, takže nejsou fronty, ani přeplněný sály. Docela se nám tu líbí, ale ta italská renesance se docela snadno překouká a z baroka je zde toho spíše méně. Mě osobně hodně zaujalo zátiší od Carravaggia. Zprvu jsem myslel, že to je to nějaká intervence současnýho umění.
A taky jsme si udělali selfíčko s lahvema na vodu – trikolóra!
Je už docela čas oběda, takže se potkávám i s holkama a míříme směrem k další galerii a k random najitému jídlu. To se nám až tak nevyplácí, podnik není moc příjemný a těstoviny průměrný. Až na místě zjišťuju, že na googlu má necelý dvě hvězdy. Příště si to musíme teda ohlídat lépe ☹ Najezení ale jsme, a to se taky počítá. Holky míří do přírodovědnýho muzea a my do obrazárny Brera. Fronta dovnitř se však vlní po celý ulici a zamíříme pro radši ke Castellu rodu Sforrzů, kde by to mohlo být lepší. Je to obří pevnost s věžema, celá z cihel. Strohá přísná architektura a opět odrazující fronta k pokladnám.
Trávit čas čekáním se nám nechce a lákadel je ještě celá řada – míříme tedy do jižní části centra. Cestou jsme náhodně narazili na původně ženský klášterní kostel sv. Mořice. Dobře jsme udělali, že jsme vstoupili. Prostor dělí chórová přepážka na dvě poloviny, obě od podlahy po strop vymalované výjevy z Bible. Názorné a pozoruhodné, moc se nám tu líbí.
Zuzíček v průvodci vyčetla, že u kostela sv. Eustacha, kam bude mířit zítřejší tříkrálový průvod (epifanie!), je diecézní muzeum, co stojí za vidění. Prvně jdeme do kostela, u kterého je renesanční kaple florentského rodu Portinari. Hodně hezký.
A v jedný boční kapli se tvoří duhový světla skrze vitráže.
V muzeu je to taky docela fajn a je zde komorní výstava k obrazu Artemisie Gentileschi, to je žena umělkyně, naše oblíbenkyně. Už je však pomalu večer a chceme ještě zajet na hlavní nádraží, abychom zjistili, zda je tu úschovna zavazadel, co se nám bude hodit zítra. Nádraží je hrozně obří. Větší jsme ještě neviděli, jedna hala se stropem někde ve výšce padesáti metrů střídá druhou.
Úschovnu najdem a nějak asi funguje, takže tam plánujeme zítra dopoledne nechat batohy. Už jsme hodně uťapaný (prej zas kolem dvaceti kilometrů, hlásí Zdenička) a chceme se sejít s holkama a společně se najíst. Píšou, že netrefili na srílanskou restauraci a už udělaly rezervaci, takže tím je to vyřešený. Objednáme si degustační menu pro každýho a už od předkrmu je jasný, že to bude něco. Ne nadarmo je podnik v michelinským průvodci. Následuje čtveřice misek s různými druhy masa i bezmasými pokrmy a už jsme dost plný, když to jakž takž dojídáme. Číšník však k našemu zděšení přináší second round s dalšími skvělými jídly. Začínáme být hodně nacpaný. Když v tom se zhasne, zacinká zvonek a k Janičce se sune desert se svíčkou! Mají tu totiž speciální akci pro oslavence, jí zdarma. Psali i o dortu, ale jen na objednání. Je to moc milý a desert je super. Je dost štěstí, že bydlíme asi 100 metrů daleko a dokážeme se tam nějak dosunout. V bytě si pak můžeme porovnávat těhotenský bříška :D
-M-
Napište první komentář