Poslední úsek v červenci plánovaného první etapy putování jsme si naplánovali na podzim. Termíny se trochu měnily, a nakonec jsme vyšli jen jako trio Zdenička, Zuzíček a Matěj. V plánu je navázat ve Střelné, kde jsme posledně neplánovaně o něco dříve skončili a dojít do Vlárského průsmyku na mýtický spěšný vlak Javořina jezdící odtud jen v neděli před sedmou přímo do Brna. Vyjíždíme v sedm ráno vlakem, přestup v Hranicích a ve Vsetíně a po desáté jsme na místě. Trochu ještě při zemi mrzne, ale jinak to vypadá na nádherný den.
Javorníky jsme vystřídali za Bílé Karpaty a míříme na jejich severní cíp, vrchol Končitá (817 m). Výstup je docela pozvolný, nahoru dva kratší trháky, ale jsme spokojený. Velký podíl listnatých lesů tady dělá na podzim barevné divy a nahoru nás taky žene vidina řízků na oběd, které připravila Zuzka.
Časově jsme na tom velice dobře, Končitou jsme zdolali asi za hodinu a už nemáme moc strach, že večerní vlak nestihneme, těžší výstupy nás už totiž čekat nemají. „Teď už se půjde jen z kopce“, hlásí Zuzíček ke spokojenosti Zdeňky. No uvidíme. Pokračujeme dál lesem, kde je to samý svatý obrázek, že by poutní cesta na Hostýn? Hned dva z obrázků zpodobňují totiž zdejší madonu.
Po chvíli dojdeme na nádherný výhled do údolí Nedašovy Lhoty. Všude zářící lesy, remízky, skupiny stromů a pastviny. Jak Zdenička poznamenává, nikde žádný dráty a podobný rušivý elementy. Jsme dost u vytržení, jak je tady nádherně a gratulujeme si, že jsme se rozhodli jít až takto na konci října. Využijeme lavičky a dáváme si kafíčko s koláčem.
Pak ale klesneme až dolů na silnici a před náma se tyčí Kaňúr (791 m). Tam určitě nejdeme, říkáme si, ale cesta i kontrola mapy tvrdí opak. Čeká nás strmý, ale naštěstí docela krátký výšlap. Tolik k tomu klesání! To už jsme zase na hranicích se Slovenskem, a ještě přes další kopec (o něco nižší Kosák) vylezeme na dechberoucí výhledy na slovenskou stranu s vápencovými bradly. A to ještě naproti ve svahu vidíme běžet jelena. Stopu tu potkáváme všude a máme i štěstí na jejich původce.
Červená pár kilometrů zabíhá na území sousedního státu, kde se u poutní kaple Panny Marie (pramen, hodně laviček, turisti) stáčí zpátky k hranicím.
Co baví hlavně mě, je velký výskyt ocúnů na loukám kolem. Tyhle podzimní šafrány mám hodně rád, je to skoro zázračná květinka.
Teď už ale vážně jenom scházíme do průsmyku, který je vysoko jen 278 metrů. Na hranicích se napojíme na silničku vedoucí roztahanou vesničkou Sidonie. Ta je překvapivě zajímavá. Založená na konci 18. století spolu se sklárnou, takže je zde dochována celá řada dělnických kolonií – dlouhých domů rozdělených na jednotlivá malá obydlí. Před nimi a kolem nich je dochováno údajně sedm chlebových pecí – my potkali jednu opravenou, a dokonce pravidelně používanou.
Ze skláren už nic nezbylo, panský dům zcela přestavěný, ale jsou tu působivá místa, a hlavně působivé traktory. Přijde nám, že snad každý hospodář zde jeden má a většinou v podstatě na koleně udržovaného veterána. Říkáme si, k čemu slouží, když jsou kolem jen svahy. Snad k tahání dřeva z lesa, nic jinýho nás nenapadá. Jsme tu hodně včas a potkáme i otevřenou hospodu. Jsou tu místní čeští a slovenští horalové s půllitry a panáky před nimi. My si dáme jen Radegast a jsme spokojený, že je otevřeno a můžeme se ohřát a odpočinout si.
Za rychle zapadající slunce a pak už v šeru dojdeme na hlavní silnici do průsmyku. Nádraží je opuštěné, i když z fondů EU postavili nové nástupiště s hlášením a elektronickou tabulí. Na těch několik vlaků týdně docela nepatřičné. Je zde tma, kolem jede auto, co nesvítí, na otevřeně se tvářící záchody se neodvážíme. Radši si dáme panáka mandlovice a čekáme na vlak. Sjíždí se tu osobák ze Slovenska a z Bylnice, ten druhý se pak změní na Javořinu a nás už čeká jen několikahodinová cesta tmou východní Moravou. Přistupují jen studenti. Těšíme se na další etapu, rádi bychom zkusili zimní víkendovku.
-M-
Vezmete me, prosim, nekdy s sebou? Zdendu nebudu do kopca honit. Uz jsem ji to slibila ?