Dneska pokračujeme v poznávání Lisabonu, ale chceme trochu pozvolněji. Po snídani, kam jsme zkušeně šli o něco dříve, než jsme byli objednáni, abychom se vyhnuli frontám, jedeme metrem k nádraží Santa Apolónia a pak kousek autobusem k muzeu kachliček, což má být další z top cílů města.
Jsme tu hezky na desátou, kdy se otvírá a máme tak pro sebe sály skoro sami. Je zde představen vývoj zdejšího kachličkového umění od 16. století, kdy ho místní převzali od muslimských Maurů. Muzeum je umístěno v bývalém klášteře, který se honosí barokním kostelem zdobeným ve velké míře právě malovanými stěnami z porcelánu. Fotit se to jako celek nedá, jak se to blyští glazurou a zlatem, je to až opulentní nádhera.
Dokonce je tu panorama města celé z kachliček, barokní.
K muzeu patří malý dvorek s kavárnou, je zde jezírko s želvama a banánovníky a holubi. Na kávu moc příjemné místečko.
Dalším plánem jsou uličky starého města. Chceme se podívat do míst, kterými jsme jeli včera vyhlídkovou tramvají. Jdeme kolem patrně vyhlášeného stánku s místním sladkým višňovým likérem ginjinha. Je to fakt tlamolep, ale špatný není. Stoupáme nahoru směrem k hradu. U schodů jsou jezdící schody, ale nejezdí, takže musíme po svých.
Uličky jsou sice malebné, s toulavými kočkami, sem tam prádlo visící z balkonů a tak, ale turisty se to začíná jen hemžit. To vyvrcholí u hradu, kde je fronta na lístky a všude samá tourist trap, tak jdeme zase pomalu dolů kolem několika vyhlídek. Lisabon je postaven na mnoha kopečcích a pohybovat se tu vlastně jakkoliv dá docela práci. Taky je tu hodně buskerů a sem tam nějaký squat. Tady kousek hrál jeden chlápek z balkonu na kytaru, na provázku měl klobouček na peníze.
Čas oběda už minul, takže zapadáme do hostince Rio Coura (to jsme nemohli minout a recenze jsou příznivé) a dáváme si talíř ryb a mořských plodů pro dva. Hodně tu vaří s koriandrem a celkově to bylo moc dobrý. Takže jsme spokojený. Jídlo duchovně strávíme v katedrále z 12. století, mohutná stavba, dýchá z ní staroba.
Chceme dolů k moři, respektive zálivu řeky Tajo. Je zde obří náměstí a podloubí a natrefujeme na expozici o příběhu Lisabonu. Vztahuje se na ni volný vstup na Lisabon card, tak jdeme dovnitř. Interaktivně pojatá expozice se prochází s audioprůvodcem, mamka má taky puštěnou angličtinu, ale bohužel z toho moc nemá, nerozumí. Jedna část expozice ale na velkých plátnech nabízí hranou rekonstrukci velkého zemětřesení a tsunami z konce 18. století, které město zdevastovalo. Je to expresivní a hned dál je vysvětleno, kam to vedlo – náměstí kde jsme, je součástí nové pravidelné čtvrti, opozice křivolakých uliček starší zástavby.
Chceme najít kafe a sladkosti, ale nějak se nám nedaří najít něco, co by vyhovovalo oběma (já hledám podnik s nejlepším hodnocením, tam se ale většinou konzumuje na stojáka). Tak nakonec si na pobřeží dáme kafe, pivo a suché bílé portské s tonikem, což je teda mimořádně lahodné. Je už podvečer, slunce přestává pálit a cítíme únavu. Takže šup na metro a jedeme nahoru na vrch parku Eduarda VII., kde kousek bydlíme. Chceme si ho sejít pěšky dolů, což nakonec není až tak zábavný, ale zeleň jsme uvítali. Lisabon jí moc nemá, je to město dlažby, šedé a bílé. I proto zítra míříme k oceánu.
-M-
Napište první komentář