Druhá letošní cesta do zahraničí směřuje do Portugalska. A je to cesta více než speciální. Měla proběhnout už loni, ale covid ji stále posouval a posouval. Pořídili jsme ji totiž s bráchou pro životní jubileum maminky Vlastičky. Doprovázím ji jako průvodce já a v zápisech se budeme možná i střídat, protože tato premiéra před několika lety v Londýně proběhla více než dobře.
Vyrazili jsme v pátek 24. října a čeká nás vlastně celý den přesunů, což bohužel nutné zlo. Prvně busem do Vídně na letiště, tam pár hodin strávit procedurami a čekáním a pak s Ryanairem do Lisabonu. Let trvá necelé čtyři hodiny a příjemné to moc není. Ještěže jsme si mohli koupit stírací losy a kosmetiku, haha. Přilétáme před šestou zdejšího času a čeká nás přesun metrem na hotel. Docela brzy zjišťujeme, že co se týká covidových opatření, je na tom Portugalsko stejně jako my, ale s tím rozdílem, že všichni opatření důsledně dodržují. Jiná země, jiný přístup.
Prvním úkolem je koupit jízdenky na metro, což je trochu oříšek, a nakonec mi s dvěma nabitýma kartama vylézá asi šest různých účtenek. Ty se povalují různě kolem automatů, takže asi musí vytáčet každého. Lisabon cards, které jsem vyzvedl, chceme používat až od zítra. Vystupujeme na stanici Saldanha, k hotelu to máme si kilometr. Stmívá se, chodníky z bílého mramoru se blyští a vzduch je cítit mořem. Hotel najdeme poměrně dobře, horší je to s tím, jak se dostat dovnitř. Má proběhnout self check-in, akorát že k němu nemám žádné údaje. Panikařím, na hotelové číslo se nejde dovolat, on-line check-in, co jsem dělal už v Brně, podruhé udělat nejde. Měl jsem ale dbát rady Vlastičky, že vedle zvonků je uvedeno Welcome 9:00 – 20:00 a zazvonit. No, fungovalo to, uvnitř byla normálně slečna a docela normální check-in. Na zmatení nepřítele dobrý.
Pokoj prostorný, kuchyňka se sporákem a nápisem „Please do not use“ docela úsměvná. Vařit si nechceme, ale ostatní věci používat jo, kor když tu je nádobí, mikrovlnka a podobně. No nic, jdeme ještě do města – podívat se kousek do parku Eduarda VII. a koupit si něco na jídlo. Pojíme housky s pršutem, na hotelu ještě polévky a docela rádi padneme do našeho společného dvoulůžka. S jednou peřinou.
Snídaně je další covid překvapení. Samoobsluha se nekoná, musíme slečně říct, co chceme a ona nám to připraví. Tvoří se pomalu fronta, je to vlastně stresující a opruz. Výběr taky ne až tak oslňující, ale prostě se nasnídáme a hurá do města!
Vymysleli jsme, že projedeme nejslavnější lisabonskou tramvajovou linku 28 od začátku do konce. Slibuje cestu nejhezčími čtvrtěmi a celkově skvělý zážitek. Takže šup metrem na zastávku Martim Moniz a travajka už pomalu čeká. Je malinká, žlutá a hned se zaplní turisty. I my si ovšem sedneme a jízda může začít.
Je to uchvacující, všude kolem okachličkovaný domy s balkonky, které někdy míjíme na vzdálenosti desítek centimetrů. Z kopce do kopce kolem kostelů a náměstí, lidi kolem si tramvajku hojně fotí, a najednou konec u baziliky Estrela. „Vím, že se vám to líbilo, ale je konec jízdy,“ sdělí nám řidič a vystupujeme.
V obřím barokním kostele je svatba, ale dá se jít nahoru na střechu! Toho využíváme a děláme dobře. Nahoře nikdo není, z bíle zářící střechy jsou hezké výhledy hlavně na samotné věže kostela. Dá se ještě vejít dovnitř na ochoz kupole a můžeme svrchu pozorovat manželský slib a pak se nechat dojmout majestátnými tóny varhan. Tohle je moc hezký zážitek a stejně je pro leckoho určitě hezké, jak blízko je letiště a letadla sviští všude kolem věží památek.
Dalším plánem je sejít uličkami dolů k vlaku a přesunout se do Beléma. To se nám daří dost dobře a hned si dáváme kafe a první pastel de nada, tradiční pochoutku z listového těsta a žloutkové náplně. Moc dobrý!
Máme Lisabon card, která vyjma jízdného nabízí i hodně volných vstupů a hned vedle je novostavba muzea kočárů. Jdeme tam a je to ohromující. Sbírka kočárů od počátku 17. století po první portugalské auto z roku 1895. Desítky a desítky obrovských a náročně zdobených dopravních a ceremoniálních prostředků v ohromných halách. Nečekaně zábavná podívaná.
Máme ale hlad, tak zapadneme do první restaurace na hlavní cestě a dáme si jako předkrm mušle a pak grilované sardinky. Ty jsou trochu hořké, jak sardinky bývají, a nejlepší na nich jsou nasládlé brambory jako příloha.
Míříme kolem prezidentského paláce ke klášteru jeronimitů založeného na začátku 16. století Manuelem I. jako výraz díků nad plavbou Vasco de Gamy, ten je tu rovněž pohřben. Klášter je zbudován v manuelském stylu a je opravdu spektakulární, skoro až přeumělkovaný.
(Jo, v místních volbách kandidují jako koalice zelení a komunisté, poněkud znepokojivě se srpem a kladivem ve znaku).
Užíváme si to tady moc, fotíme kdeco a nechávám se ohromovat krásou a monumentalitou.
V bývalém klášteře sídlí i archeologické muzeum, které docela rychle probíháme, a pak muzeum námořnické. Na to jsem měl dobré reference a skutečně bylo moc hezky udělané. Vysvětlená historie mořeplaveb až do současnosti, množství modelů lodí a nakonec hangár s loděmi skutečnými.
Kousek odsud je další památka UNESCO, Belémská věž. Stojí v moři u malé plážičky, kde mamka sbírá mušle. Nemůže si pomoct.
Zpátky do města se přesunujeme uplně narvanou tramvají a chceme do čtvrti Bairro Alto, známou mnoha restauracemi a kluby a celkově uvolněnou atmosférou. Na mě už těch lidí a cvrkotu města začíná být příliš a jsem malinko nerudný, zatímco Vlastička právě tuhle divokost a živost velkoměst vyhledává. Nakonec se nám podaří sednout si někde na víno (resp. mochito) a malé jídlo (rybí bochánky a grilovanou klobásu, nic moc). Je to tu ale moc cílené na turisty, před podniky nás všichni nahání dovnitř prioritně anglicky, takže asi nic pro místní, jak tvrdí průvodce. Nakonec si ještě jinde v centru dáme kafe, espresso je v pořádku, ale americano příliš vodové. Možná jsme se jen s číšnicí špatně dohodli, ale spokojení nejsme. Zato unavení jo, takže nakoupíme nějaké jídlo na večer a na zub a metrem pádíme zpátky na hotel. Zítra nás čeká znovu ruch velkoměsta, tak asi trochu zvolníme. Však jsme nachodili kolem třinácti kilometrů.
-M-
Napište první komentář